On the Old Roman Road (2001)

Zobrazení Arménie jako dávné římské cesty na dálný východ. Cesty uprostřed hor, kde leží po nos do suti zahrabaní lupiči – lupiči a vrazi napříč dějinami, Turci – zejména ti – kteří si v krvi Arménů máčí své plnovousy. Takže v Askarianově tvorbě konstanta. A jestli mi v jeho televizním portrétu skladatele Komitase trochu neseděly obrazy odvozené z Tarkovského a Paradžanova, zde vnímám jeho samostatnost: a obrazy jsou to náramné! Filmovost, která je mnohým tvůrcům jak kdyby nedostupná, filmovost jako pohyblivé světlo, jako formát, jako obrazová metafora, to tu je vrchovatě, až mi bylo líto, že jsem si nestáhnul nějakou víc kvalitní kopii. Co hrálo proti, mě překvapilo: Askarian zde víc než jinde neváhá jít za hranu pornografičnosti, snímá ji stejně krásně a autenticky, ale používá ji vlastně jako metaforu zla. Podobným způsobem (poněkud ploše) působí i ostatní rozvrstvení hodnot ve filmu. A to i přesto, že se jednoznačně jedná o Askarianova celoživotní témata – téma emigranta, téma nositele zanikající kultury, téma gnostika. Pasáže zobrazující věčné zápolení zločinců na obou stranách Araratu (anebo v Rotterdamu) jsou jak ze špatné detektivky a k tomu přistupuje ještě jedna podivnost, která to sráží – přítomnost samotného autora, který si huhlá voiceovery k ději. Najednou je z toho v takových chvílích home video. Fascinuje mě, že Askarianovi nikdo nepomohl točit víc.