Not I (2000)

"Typical Samuel Beckett shit cvičeníčko", pokud jste na jeho vnitřní monology zvyklí, asi nic novýho. Julianne Moore a její 14-minutový monolog s close-upem na její ústa, zuby a rty, které vám dají ideu, jak to asi vypadá, když s ní ležíte v posteli a ona vám dává nějakej dlouhej diktát. Neobeznámeným to samozřejmě připadá jako schizoidní lynchovina... ale to je jen klasický Beckett. Dovolím si zmínit svůj volný (rozuměj špatný) překlad z komentáře ke knize 'Languages of Truth' (Jazyky pravdy) od Salmana Rushdieho, ironicky jsem se tak v kontextu obsahu taky dopustil hraní mezi jazyky (protože jsem knihu poslouchal jako audio anglicky). Rushdie mluví v závěru knihy o Beckettovi: "Já, o kterém nic nevím... (...) Muž, který mluví úžasně anglicky se rozhodne mluvit francouzsky, což mu činí velké potíže. Takže je povinen obezřetně volit svá slova, přinucen se vzdát plynulosti a najít obtížná slova, se značnými potížemi a posléze, po všem tom hledání, to vše zase dá dohromady v angličtině, nové angličtině, obsahující veškerou složitost francouzštiny, hrajíc si s myšlenkou druhého jazyka, s novou angličtinou, která má sílu změnit angličtinu navždy. Tohle je Samuel Beckett. Tohle je jeho dílo. Je to věc, která mluví..." (...) Možnosti jazyka, Beckett je taková hračička, někdy vtipná, někdo v něm dokáže vidět vážnost nejvyššího kalibru, někdo ho naopak odsuzuje za přesný opak, ale já sám se občas ztratím v monotónnosti jeho psaní, které nikam nevede a nejspíš to je jeden ze záměrů, prvků, ta nuda, to odnikud nikam, zaseklý na místě. Takže postupně jsem se od slov přenesl (top při jízdě na rotopedu po příšerným týdnu v práci na nula nula hodinách spánku) k "Julianne má skvělej chrup, líbí se mi její rty..." asi to mluví sdostatek, ta úmornost. Beckett mě ale i tak nepřestává fascinovat, člověk nikdy přesně neví, co od něj otevře a o co přesně mu půjde, ví jen to, že to bude typical Samuel Beckett shit... (a tady končí/začíná můj perfect loop pro short video). Goodbye.(11.04.2025)