Nick Cave: 20 000 dní na Zemi (2014)

Dokument v době natáčení mé asi nejoblíbenější desky od Cavea (Pushing the Sky Away). Ale nebyl by to ten australský bubák, aby to byl běžný dokument o tom, jak jsme točili album, objeli pár koncertů a skvěle se u toho bavili (ten, kdo četl Nickovu biografickou knížku Píseň z pytlíku na zvratky, ale nemůže být překvapen). Cave je samozřejmě celoživotní samožer, na druhou stranu mi celý film přišel jako nadsázka, a nejen díky rozhovorům v autě s Rayem Winstonem nebo s Kylie. A samozřejmě ty songy... I kdyby tam byl hodinu a půl trvající záběr na Cavea, jak sedí u piana a hrají k tomu jeho písničky, já bych byl spokojen. Ale spokojen jsem byl i s tímto vlastně dost milým filmečkem.

Tohle jsem si nikdy neměla pouštět, pokud jsem Cavea chtěla vidět jako dřív. Naskytnul se mi zde pohled na pozérskýho intelektuáního snoba, který nezvládá posedlost sám sebou. Můj pohled na jeho hudbu se tím samozřejmě nemění, ale ne nadarmo se říká, že by obdivovatel neměl "poznat" svého "idola". Člověk má tendence si slavné umělce idealizovat, což se mi zřejmě stalo, přestože slovo "idol" bylo použité v nadsázce. Ale prostě mi byl Cave skrze jeho hudbu sympatický, videoklipy nevyjímaje. To, co jsem viděla, můj pohled na něj jako na člověka, dost změnilo. Tak třeba ta "terapie", co v dokumentu vidíme. Taková terapie by byla s prominutím na h..., protože ten "terapeut" sebou okouzlenému Caveovi jen leze do řiti. Nijak ho nezpochybńuje, neponouká, jen se ptá a doptává na věci, na kterých je poznat, že o nich sám Cave chce mluvit (jasně, chápu, režisérský a dramaturgický záměr, ale pořád to působí strašně egocentricky, včetně způsobu, JAK to Cave vypráví) a Cave tam vypráví velmi detailně o sobě (samozřejmě), ale o věcech, které ani nejsou tolik zajímavé - možná maximálně pro opravdu šílené fanoušky, takový ten typ, co prohlásí za svatou i zem, po které modla chodí. Prostě na té terapii nic neřeší, jen se tam tak vykecává. Jeho projev je v celém dokumentu strašně arogantní, nemůžu si pomoct, ale vyvolává to ve mně automaticky antipatie.A za největší průser považuju to (když se nad tím zamýšlím, tak to jde dobře ruku v ruce s tím "full of himself" přístupem a s tím intošským pozérstvím), že filmu úplně chybí humor a nadsázka. Prostě Cave vypráví a popisuje, proč a co udělal, a kamarádi a kolegové mu nahrávají a celkově mu jdou na ruku, aby se mohl nadále opěvovat. Něco jako když sedíte v kavárně a za váma se dva pseudointelektuálové vzájemně ujištují o své výjimečnosti. Chvílema mi přišlo, že je na tom ten Cave tak, že už ani neví, jestli ten jeho projev je póza, nebo ne. A doslova mě znechutila scéna téměř na konci, kdy kouká na nějaký film se svýma synama, a všichni se smějí při stejných pasážích a pak v jednom momentu všichni najednou citují jednu větu z filmu, a pak je střih. Takže divák se má podívat, jak krásný a blízký má vztah se svou rodinou a jak jsou na jedné vlně a bla bla, přitom je vidět, že ta scéna JE stylizovaná a nahraná, jako vše ostatní zde. Prostě to není autentický. V podstatě nemám nic proti "jinak" pojatým dokumentům, ani jsem nečekala, "tradiční" pojetí, ale koukat se hodinu a půl na Caveovu "ódu na sebe", to jsem fakt nečekala. A ta hodina a půl ubíhala pomaleji, než tříapůlhodinový Ben Hur.

Nick Cave, Jazz rockový extravagantný Austrálčan, ktorého život pôsobí, ako húpacie kreslo,
kedy nikto nevedel predurčiť, na ktorú stranu sa prevráti. Zažiť to čo tento, niekedy až príliš
vulgárny, ale hlboko citove založený rocker je v ponímaní neprehľadnuteľné . Jeho balady mrazia, až
do špiku kosti. Jeho goticky a art rock, svojskou farbou vokálu, je jedinečné a nezabudnuteľné.
O samotnom dokumente sa nedá povedať o veľavravnom diele, ale kto Nicka pozná vie chápať,
o čo réžii v tomto snímku šlo.

Nick Cave a jeho názor, duša, hudba. Dokument, ktorý odkrýva psyché jedného z najlepších súčasných umelcov ( podľa mňa). Jeho rozhovory v aute, v archíve a s Warrenom sú kľúčom k pochopeniu tejto výraznej osobnosti. Dokument je atypický. Naratív má fikčné presahy. Hra sa to s formou. A má to veľmi silné miesta. Napríklad Higgs Boson Blues v nahrávacom štúdiu. Pre mňa skvelá vecička, ktorá znova niečo odkrýva a znova niečo mystifikuje. A v tejto nálade si idem teraz pustiť Ghosteen.

Originální hraný dokument, který přes všechnu "hranost" působí přesvědčivě a upřímně (nic mi tam nepřišlo falešné - klobouk dolů před režiséry a před Cavem). Nick Cave je mimořádná osobnost, ví to o sobě a netrpí falešnou skromností (i když je na něm znát velká pokora). I díky hudbě mimořádný zážitek.