Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále (1997)

Vlastně moc netančím, ale máloco mě dokáže tak strašně dobře roztančit jako vinylová deska s opravdovým králem českého rock'n'rollu... Miki Volek je typickým archetypem rozháraného, finančně neúspěšného a přesto neoddiskutovatelně skvělého umělce, který se ve své nespoutané duši prochlastá a upráškuje k smrti. Tento dokument mohl být klidně o polovinu kratší, nicméně je to krásná a autentická esence 90. let, ve které slavný sametově-revoluční student Chaun, ještě než se ezo-ufounsky zbláznil, míchá špatné surové záběry a mluvící hlavy, vážené umělce z vil, diskotékové veksláky, i žlutozobé štamgasty s pražskou vodkou na stole, dokonalý hlas Radovana Lukavského, kritiky, dětské hvězdy i umělé záběry tančících mocně-prsatých žen. Miki pil první ligu, ač mu nechutnalo. Zapíjel to při zkřivených ústech vodou. Přijde mi to vlastně strašně symbolické.

2/2 Je mi líto, ale tenhle portrét tzv. českého krále rokenrolu patří mezi to nejhorší, co na poli českého dokumentu v 90. letech vzniklo. Neskutečné množství vaty, zbytečně tlačené soukromí Filipa Menzla do popředí. Menzl tehdy nebyl spokojený jako herec a hledal nové místo na slunci a tak se našel jako parťák Mikiho Volka. A ani Chaun s tím zoufalým materiálem nic nevymyslel. Otázka je, kdo stál za nápadem, že takový materiál musí mít vypravěče v podobě uhlazeného projevu Lukavského. Ačkoli se to šíleně třískalo. Stejně jako vystoupení distinguovaného Františka Kožíka a jeho vyznání z lásky k matce Mikiho Volka... Nesmyslně interpretované dobové články, trapné chvilky četby F. R. Čecha přednášejícího kapitoly z vlastní knihy vzpomínek... Celé to stojí na základní premise adorace jepičí kariéry jedné z mnoha tváří klubových scén 60. let, Miki Volek se sice našel na prknech Olympiku a stal se členem Olympicu, krátce měl angažmá v SeMaForu, ale to je asi tak všechno. Počínaje normalizací se propadl kamsi na dno a z něho už se nikdy nevyhrabal. A diváci tohoto skvostu jsou bohužel nuceni sledovat tento pád pod drobnohledem.

Jeho poslední fanynkou byla sociální pracovnice, která se oň starala. Osobně mě nikdy Volkova hudba nebavila, takže mě ani nedojímalo, když tam byly záběry naň coby na odulé zdevastované chrochně. Pro tyhle hvězdy je vůbec nejlepší, když chcípnou mladý, nemusej pak aspoň natáčet tyhle seniorský vzpomínačky. Jestli jsem to pochopil správně, tak otcem M.V. byl František Kožík? Tohle bylo v dokumentu jen nakousnuto a nedopovězeno. Volkův důvod, že nenáviděl Beatles, protože mu vzali obživu (odliv posluchačů od rokenrolu) je divný a sebestředný, i když asi pochopitelný. Kritik Černý i při smuteční řeči na Volkově pohřbu dával najevo, že je chodící muzikologická encyklopedie a že se rád poslouchá, člověk by ho nejradši poplácal po tý jeho křivý kebuli. Celkově se mi dokument líbil, protože mám rád neskutečnou trapnost a oceňuji, že se najdou filmařský nadšenci, kteří neváhají svůj idol natáčet třeba i když jde v chodítku na sesternu nechat se přebalit. Miki, jak se zdá, byl ve svém životě spokojený, protože dělal co ho bavilo a ke stáru si našel partu vocásků, kteří ho obdivovali a pomáhali mu překonat samotu. Jeho vysoké stáří už ve čtyřiceti bylo poměrně srandovní, třeba záběry když si jde pro mlíko v teplákový soupravě, o holi, v tmavejch brejlích a s prstenama, ale takhle holt s člověkem zamávají drogy v kombinaci s chlastem. Chci aspoň věřit tomu, co v dokumentu zaznělo, „nevím, jestli byl Miki šťastný, ale určitě byl absolutně svobodný“. Kamón béjbe šejk, hé bap rýba, óu jééééÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ.

Nekorunovaný král rock ´n´ rollu opustil tento svět v době, kdy jsem pouze registroval, že nějaký Miki Volek existuje. Až zájem o historii české rockové hudby, vyvolaný především fenomenálním seriálem Bigbít, mne přivedl k tomuto hudebnímu dokumentu. Dvoudílná retrospektiva zásadních událostí Mikiho života, vyplněná vzpomínkami Volkových souputníků, archivními nahrávkami ale i amatérskými záběry z období těsně před smrtí. Pro pamětníky – nostalgická vzpomínka. Pro nás dříve narozené - dvě hodiny předmětu s názvem „rokenrol v Čechách“.

S více než s desetiletým zpožděním jsem konečně viděl tento vzácný dokument, který je více než jen pouhou zábavou, ale především obrazovou sondou do počátku šedesátých let, která mnohé vypovídá o tehdejší mladé generaci a jejich stylu a tvůrčích zájmech. Filip Menzel a Igor Chaun dokázali natočit nemožné. Škoda, že nejsem pamětník jeho koncertů, protože Mikiho zjev na jevišti plus jeho černý brejle a zápaďáckej styl zpěvu, kterým provokoval, musela být tehdy velká bomba. Pravděpodobně byl asi u nás jediný, kdo uměl zpívat ve stylu Ray Charlese nebo skvělého Fatse Domina. Opravdu velmi vzácný sběr filmového materiálu, který naplnil svou roli objektivním obrazem této zvláštní doby. Zaplať pánbůh, že to někdo točí.