Nepřesaditelný! (2017)

Igor Chaun je pro mě legenda. Fascinoval mě již jeho stdentský debutNejkrásnější portrét, který se pro mě stal vzorem punkového filmu a nového dokumentárního směru pro 21.století. Po absolvování FAMU pak Chaun natočil několik dalšívch dokumentů (namátkou:Opera Hokejdo,Česká filharmonie je také člověkatd.), kde se mu podařilo zachytit i vážné lidi od uměleckého řemesla ve chvíli, kdy je vyvede z míry svými naivními až dětskými otázkami. A to je na těchto filmech tolik zajímavé. Polidštění čehokoliv. Jeho zatím předposledním celovečerní dokumentárním dílem je film Nepřesaditelný! který pojednává o životě novinářské legendy - Jiřím X Doležalovi. Nutno podotknout, že portréty osobností Chaun před tím příliš netočil. Na předchozích filmech si ale vybrousil svůj režijní styl a tak s jeho uplatněním nemá problém ani u tohoto tématu. Na druhou stranu JXD je zdatný vypravěč životních historek a práci mu tak značně usnadňuje. Také je ale potřeba si připomenout, že mezi tímto a jeho předchozím filmem je pauza 6ti let, kdy z jeho dílny nevyšlo téměř žádné dílo. Těžko říci, zda je to pro to, že je o tyto film menší zájem, nebo se Chaun věnoval jiným aktivitám, ale o to více oceňuji redakci Reflexu, že na režijní místo oslovili právě jeho. Na technické stránce je vidět, že film měl velmi nízký rozpočet, což mi ale osobně nijak nevadí, neboť ani předchozí Chaunovi filmy neoplývaly nikterak velkým rozpočtem a technickou kvalitou. A ať už si o osobě tohoto režiséra myslíme cokoliv, toto je podle mě věc, kterou umí nejlépe a v čem se liší od jiných tvůrců: Zatímco jiní potřebují pro své filmy gigantické rozpočty a každý záběr pečlivě promýšlejí, Chaun si s tím hlavu neláme a dokáže tak díky svému stylu i s minimálním rozpočtem proniknout hluboko do nitra portrétovaného a dojít až k realistickému obrazu člověka. Moc rád bych se v budoucnu dočkal nějakého další celovečerního Chaunova dokumentu, ale trochu se bojím, že mi spíše jednou v batikovaných hadrech zazvoní u dveří a se zvoláním "Hare krišna" mi strčí do ruky Strážní věž.

Vždycky mi působilo potíže hodnotit dokumenty, protože a) úplně nevím, co si počít s variaciemi mluvících hlav, nekritickou adorací protagonisty, pět minut pro Hitlera, pět minut pro Žida, záměnou dokumentaristiky za bulvární novinařinu, popř. egocentrickou platformu režisérovou. No a b) mám k dokumentům sklon stavět se obdobně jako k filmům v tom smyslu, že bychom neměli hodnotit míru sympatičnosti postav a naši schopnost identifikace s nimi, jako spíš pojmenovat si pro sebe, jaký si autor vytyčuje záměr a jakými prostředky či metodami jej se mu daří či nedaří dosahovat. A nevím, jestli je to tak v pořádku, zvlášť když se porozhlédnu zde kolem a vidím recenze vystavěné výhradně na afinitě či antipatii k JXD, potažmo časopisu Reflex. Pokud měla být autorským záměrem právě oslava individualismu jednoho kontroverzního, asociálního podivína, nereflexivní adorace osobnosti, to, že dokument je tu jenom pro něj, pak pšenka pokvetla, protože z dokumentu je strašlivě vidět, jak Igor Chaun k JXD vzhlíží a chce být tak trochu jako on. Lakonický, boomerský jazyk, sem tam prasečinka, ruka šmátralka, vše jako snaha se osobnosti JXD přiblížit a udělat na něj dojem (jenž se kolikrát míjí účinkem, protože jej JXD neustále opravuje např. z "jestli honí" na "jestli se ptá, zdali onanuje"; popř. absence konsensu v diskusi o právu na sebevraždu). Chaunova poznámka o tom, zdali nás, diváky, JXD náhodou nevodí za nos, zatímco nás vodí po lese a hledá trilobity, pak působí spíš jako rozpustilý žert, pošťouchnutí spíš než jako pokus o konfrontaci. A té je v dokumentu jako šafránu, a představuje tak fatální slabinu díla. Protože kde jinde je nezbytnější než v dokumentu o autorovi narcisistní žurnalistiky, jenž si z redakce, potažmo plátků časopisu Reflex vytvořil safe space pro své ego daleko od diskomfortu konfrontace, kritiky a (sebe)reflexe. Místo, kde se nemusí obhajovat. Jak pitoreskní v kontextu časopisu s příznačným názvem. No a dokument mu ono bezpečí daleko od tesáků kritické obce velkoryse dopřává. A zachránit to rozhodně nemůže ani pět minut pro bolševika, pět minut pro levičáka, pět minut pro Landu, pět minut pro veganku, pět minut pro Řezníka, kteří v dokumentu figurují maximálně tak v roli magnetek na ledničce. Všimněme si, že na žádnou z výpovědí těchto "antagonistů" není reagováno. Je to taková velmi lenivá snaha o nestrannost. Reagováno je ze strany JXD pouze na nekonfliktní bytosti jeho života, jež pro něj chovaly nebo chovají jistou fascinaci, a to ženy, ex, bejvalky, milenky, dívky, kolegyňky z redakce, které kamera neváhá voyeursky přejíždět od kotníků až po zadeček, na němž se na moment zastaví, popřípadě se neváhá rovnou zabořit do dekoltu gigantických prsou jedné ex. Dekoltu explicitně vylouděného samotným Chaunem žádostí, aby si rozepnula kabát a ukázala nám, jestli je pravda, co se říká. A ona to skutečně udělá. Nevím, celé mi to přijde namočené do slizu včetně pokusu o scénáristický vtip zařadit koláž titulků Reflexu s Klausovou, Havlovou, Merkel a dalšími vrásčitými "sexbombami od plotny" v létech za Doležalovu poznámku o tom, že dostat bábu na titulní stranu je ultimativní win k tomu dostat ji do postele. Oproti očekávání tedy z dokumentu vychází jako největší vobšourník Chaun sám a JXD vedle něj působí jen jako středně pomatený, leč soustředěně se vyjadřující trouba s očima plnýma třpytek navrch hlavy a pohledem naklopeným kamsi dovnitř. Troubou, který je však i po devátém jointu artikulovanější než zdejší filmová řeč.

Jeden z mála pro mě sledovatelných dokumentů, hlavně proto, že se hodně točí kolem Reflexu. Ten časopis mi byl po dvě desetiletí většinou kvalitním hospodským společníkem. K jeho trademarkům patřil např. Zelený Raoul nebo právě Jiří X. Doležal. Nic z toho už tam nenajdete. Z Reflexu se do několika let poté, co to tam Jiří zabalil (a prakticky ihned poté, co zabalili Raoula) stal sterilní bezpohlavní plátek, kde vše zajímavé přečtete ještě dřív než se stihnete pořádně napít prvního piva. No tak alespoň že Igor Chaun mezi videi o své sektě natoćil zas jednou něco, na co se dá dívat. A Jiří X? Ten dnes někde loví trilobity, honí hlemýždě, případně píše do periodik, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Staré časy jsou pryč a konec Reflexu byl pro mě asi tou poslední tečkou za nimi. Tak jsem díky Nepřesaditelnému trochu zavzpomínal a přidávám jednu protekční hvězdičku.

Jiřího X. Doležala jsem před zhlédnutím tohoto dokumentu vůbec neznala, takže v mém případě se opavdu jedná o hodnocení pouze samotného dokumentu a ne jeho osobnosti. Původně jsem si dokument pustila, protože je zde na ČSFD chybně uveden herec Jaroslav Plesl jako vypravěč. A protože mě dokumenty komentované Jardou baví i přesto, že o daném námětu nevím vůbec nic, bez jakéhokoliv očekávání jsem se pustila do sledování. To, že se ve skutečností jedná o Jaroslava Plesla, novináře, mi došlo asi až po dvaceti minutách, ale protože mě v té chvíli dokument už natolik zaujal, rozhodla jsem se jej zhlédnout až dokonce. Celkově se mi styl dokumentu líbil, ale protože se našly části, které mi úplně nesedly, pěti hvězdičkama hodnotit nemůžu. Čtyři a půl si ale Nepřesaditelný! určitě zaslouží.

Pan Doležalby se jistě velmi rád viděl jako člověk, který trpí jistou formou psychické poruchy. Dle mého názoru je to člověk, který byl vychován v tom, že jeho názor je jediný správný, že je perfektní a nemá chybu. Zcela jistě za tento aspekt na povaze může problém ve výchově - Což uznávám,pan Doležalje schopný to přiznat. Rozhodně nekritizuji jeho postoj k marihuaně, k ženám apod., co kritizuji je jeho postoj k názoru kohokoli jiného. Působí dojmem, že pakliže se jednou rozhodne, že něco není správné, tak to prostě není správné. Ačkoli jej neznám myslím, že je to velké, přerostlé a egoistické dítě, které potřebuje být chváleno. A nerozporuji, že se jedná o inteligentního muže s určitým (já jej osobně nevidím) druhem charismatu, který může kdekomu imponovat. Co se týče samotného dokumentu, připomíná mi snímek "Století Miroslava Zikmunda", kdy režisér je pravděpodobně obdivovatelem či přítelem dokumentované osoby (osobnosti chcete-li) a proto nedává příliš prostoru pro názor diváka.