Nelítostný žert (2013)

Zvláštně zasazený příběh s velmi rozličnými postavami, kdy - přestože jste v v 21tém století - neskutečně se mi tam odrážela určitá "jednoduchost maloměštanské doby před rokem 2000..a možná ještě dřív..." A neříkám, že to bylo špatně - naopak mělo to v sobě "to" zajímavé, protože bych chtěla vidět život, který Johanna před tím, co vidíme, měla...v čem, s kým a jak vyrůstala, protože za mě byla tak skvěle a příjemně skromná, slušná, tichá....Velký rozpor oproti dalším postavám, kde je excelentně ukázané, jak pubertální čin může ublížit a způsobit něco, čemu právě třeba postava Johanny uvěří a nenapadá ji vlastně ani, že by v tehdejší době moderních technologií něco takového možné - tudíž proč by tomu neměla věřit...Velmi zajímavý příběh, velmi zajímavě ztvárněn.

When life gives you lemons, make a lemonade.Zhruba tak bychom mohli popsat osud ošetřovatelky Johanny. Anotace prozrazuje docela dost, i když není úplně pravdivá. Žert, který puberťačky Johanně provedou rozhodně nemá za cíl dát ji dohromady se Sabithiným drogově závislým otcem. O to je pak větší Sabithino překvapení, když zjistí, kam se události posunuly. Johanna je 40ti-letá stará panna, které ví, že je to buď teď nebo nikdy. Ken rozhodně není žádný princ na bílém koni a představy kýčovitýma slaďárnama oblbnutého diváka, se tak nevyplňují. Scény se opravdu táhnou jako sopel, ale o to je tento snímek zajímavější - všímání si detailů, toho kdy Johanna nemluví a jen ji prozrazují mírné emoce odrážející se v její tváří. Když jí Ken řekne "Thanks, gorgeous" nebo když se doví pravdu o vymyšlených dopisech, který jí údajně Ken měl psát a stojí  v kuchyni s rukama zaťatýma v pěst. Na snímku je skvělé to, že nikoho nesoudí a neodsuzuje, jednotlivé postavy jsou komplexní bytosti a film je nechává takovýma jací jsou. Nikdo není 100% zlý a nikdo 100% hodný, ať už je to Johanna, Ken, Sabitha nebo i neustále tlachající a pomlouvající bankovní asistentka. Žádná velké gesta se tak nekonají a divák nakonec hledí na závěrečné titulky s otázníkem v hlavě, protože vůbec neví, co se stane dál. Johanna žije okamžikem a ne budoucností.

Já si tady na úvod u Hateship Loveship pomohu takovou prostoduchou berličkou, vzniklou díky dalšímu českému ,,přesnému´´ distributorskému překladu, respektive jeho přejmenování názvu na Nelítostný žert, a to v tom smyslu, že se spíš jedná o Nelítostný žert s divákem. Každopádně hlavní problém je, že mi v tomto filmu prostě jaksi ten ,,slibovaný´´ Nelítostný žert v oné zápletce nějak unikl. Ať se na mě tedy nikdo nezlobí, ale zde představený příběh není opravdu ani trochu zajímavým, ale ani záživným, a hlavně ani výrazným zážitkem, který by měl co nabídnout a diváka čím oslovit. Celé mi to totiž přišlo strašně vlažné, vážně nedramatické, emočně zcela chladné, s krutě obyčejnými postavami, a to včetně jejich charakterů, jednající navíc tak nudně, že to prostě nemůže snad nikoho zaujmout, a to že jsou zahrány výraznými a přesvědčivými herci, je pak sice fajn, ale nic to nezachrání od dojmu, že jsem prostě ve výsledku sledoval takové balkónové story z naší ulice, s pointou, podtrhující výraz hodnotící pro celý film, a to obyčejný. Navíc tomu chyběla i nějaká atmosféra, jakýkoliv tvůrčí osobitý styl zpracování, divák se zde nedočká ani žádného vyhrocenějšího momentu, vše se zde řeší v naprostém poklidu, já zkrátka nevím, co si o tom mám myslet, mě ale tato podívaná fakt nezaujala v žádném ohledu, čímž nechci tvrdit, že se jedná o nekvalitní filmový počin, jen je ale prostě ve všech směrech tak nezajímavý a nevýrazný, že je opravdu těžké ho díky čemukoliv nabídnout dál.

Natočeno na základě povídky autorky Alice Munro a pojednává typický příběh o nesmělé, nevšední a poněkud plaché ženě Johanně živící se jako ošetřovatelka v domácnosti. Jednoho dne se stane chůvou pubertální dívky, která se jí chce zbavit, což nakonec přivede všechny obyvatele domu k proměně svých životů. Někoho přivést do trapnosti přes city ohledně domnělé lásky nemusí dopadnout tak, jak by si zákeřník přál. Obyčejný vzhled, ona plachost a coby terč nenávisti je hodně podobný charakteru známé postavy Carrie ze stejnojmenného snímku 'Carrie' (1976) a těžko říct, je-li to náhoda či úmysl. Každopádně je to ukázkou toho, že takový člověk to v životě zrovna lehké nemá. Svým způsobem o tom snímek snad i je. Johanna se dostane do nelehké situace, takže děj sleduje její počínání v dané situaci. Moralitka ohledně vlastních životů je však hlavní devizou celé této etudy. Povídka je však povídka a něco takového přenést do podoby celovečerního filmu není zrovna jednoduché. Scénárista má především za úkol něco udělat s dějem. Buď k původní povídce přimyslí další zápletky, nebo to bude nějakým způsobem uměle natahovat. Nenápadná atmosféra se sice snaží vymanit z přílišné všímavosti, ale i tak si nelze nevšimnout přemíry hluchých míst právě ve zbytečně natahovaných scénách. Příběh je zkrátka tak jednoduchý, že o lecjakých intrikách si divák může nechat jen zdát. Jedná se tak o lehkou, dalo by se označit jako, hořkosladkou dramatizaci v pohodovému rozmaru nad všemi událostmi ke skutečně odpočinkovému shlédnutí bez nutnosti nad tím nějak přemýšlet. Takže snímek tichý, nenáročný a pro někoho snad i osvěžující pomalejším tempem od současného rychlého života.

Překvapilo mě, že Kristen Wiig zvládla tak skvělou tichou roli skoro bez jediného slova a přitom v jejím výraze toho bylo tolik. Když se dala dohromady s Kenem, tak jsem si říkala, že to buď skončí tak, že ona ho přetáhne na stranu dobra a ze všeho se dostane, nebo on přetáhne jí na stranu zla a zničí jí život. Je to takový milý pomalu jdoucí film, který neurazí ani nenadchne. Takový hezký průměr, ale zítra zapomenu o čem to bylo. Nenechá to ve vás žádnou stopu, alespoň ve mě ne.