Nechte zpívat Mišíka (2017)

Jitka Němcová měla jednoznačně snahu natočit portrét umělce zcela jinak, než jak se doposavad většina dokumentů točila. Je to jednoznačné a jde to vidět téměř v každé scéně. Jenže výsledkem je hmota, kterou jako by připravili pejsek s kočičkou, která ve výsledku nevábně vypadá, ale možná nechutná tak špatně. Vizuál je opravdu pestrý. V. Mišík sedí někde ve vesmíru mimo Zemi a vedle něj stojí lahev plná lahváčů. Je paradoxní, že za natočením takové scény stojí žena, protože zatímco mužským divákům se to nejspíš bude líbit, vsadil bych se, že většině žen to přijde banální až šovinistické. Chlap, rocker, chlast. Anebo to vlastně může být naopak. Chlapi se urazí, že v souvislosti s nimi se dává na odiv zase jenom ten chlast a ženským to bude připadat trefné. Anabáze se slepicí mi zůstala záhadou zcela. V tom celém ale těžce bojuje i obsah sám se sebou. Jedna část nám totiž popisuje celou historii V. M., jeoh kapel, život v komunismu apod. Ta druhá se zaměřuje na hledání toho pravého otce, odhalení pravdy, komunikaci s novými příbuznými. A při vší úctě k režisérce i umělci, to druhé by si zasloužilo vlastní, o něco rozvinutější film. Ty dvě části spolu totiž příliš nespolupracují a dokonce bych řekl, že se ani nemají v lásce. Působí spíš jako bratr a sestra v pubertě sdílející jeden pokoj. Vladimír M. je ale taková osobnost, že svou hudbou a výpověďmi dokáže zaujmout sám o sobě. Ale podle mě mohl mít lepší portrét.

Aj Vladimír Mišík je len človek s chybami a chorobami, tak je znázornený aj v tomto dokumente, za ktorý som vďačná. Jeho hudba ma s prestávkami sprevádzala celý život. Či to bol Blue Effect, Flamengo, Etc.., z každej jeho éry pochádza minimálne jeden výborný album, s aspoň jednou krásnou pesničkou. V dokumente ich mohlo byť použitých viac, ale LP doma to istia.

Tento dokument vás buď zaujme alebo pri ňom pocítite totálnu prázdnotu ako to bolo napr. v mojom prípade, keďže ma osoba Vladimíra Mišíka až tak nezaujala a tie pesničky sú na môj vkus moc starodávne a nezáživné. Neviem, akosi som celkom neprišiel na význam tohto snímku a ani to, čo ním chcel vlastne režisér povedať. Ako medailónik fajn, ale inak nič prevratné. 40 %

Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem.

Pro mě příjemné překvapení. Ani to nemusím za každou cenu nazývat dokumentem, ale třeba celovečerním medailonkem Vládi Mišíka. Potom by mohly odpadnout otravné kecy: od dvou hvězdiček směrem dolů. Začátek filmu mě potěšil živými záběry na Matadors a původní Blue Effect. A ještě víc potom rozhovory s Radimem Hladíkem, kdy nikdo ještě netušil, že tu už za chvíli nebude. Linka o hledání otce a příbuzných v Americe podle mě vůbec neměla být osou filmu (také nebyla), ale naopak byla příjemným bonusem. Celkově jsem měl z těch jednotlivých vzpomínek, informací a spousty úryvků hudby radost.
Pokud někdo potřeboval černobílý, archívní dokument, má smůlu. Pokud někdo nemá vztah k rockové hudbě nebo konkrétním muzikantům, ať se na to nedívá. A pokud ani toto nestačí a má potřebu dílo „odborně“ zkritizovat, potom (opravdu nemohu jinak) ať jde do prdele!