Na vítězné vlně (2014)

Športové filmy neboli nikdy môj šálok kávy a tento film na tom určite nič nezmenil. Je síce sympatické, že stavia morálne hodnoty a tímového ducha nad individuálne výkony, ale celkovo je to prvoplánový film, v ktorom sa omieľajú šablónovité frázy plné klišé. Caviezel v hlavnej roli je celkom sympaťák. 30%.

Nemám tohle dětsky jednoduché hodnocení rád, ale tady se hodí asi jako nikdy....nenadchne a ni neurazí....a takhle bych klidně mohl svůj komentář ukončit. Rád si ujíždím na strýčkoSamovských prvoplánových patosech o Davidech mocnějších Goliáše......ale tady o to v pointě nakonec vůbec nejde. Středoškolský tým pod vedením "umučeného Krista" Caviezela sice hraje tu čecháčkovy příliš neznámou americkou obdobu rugby - vyhrávají, prohrávají (tedy oni de facto pouze vyhrávají), brání, skórují, trénují- tvůrci si však více než výměšku potních žláz vypoceném na 120yardovém hřišti zaměřují na ty vyloučené při soukromých dramatech zúčastněných. Ten zanedbává rodinu, ten má problémy s otcem, ten tragicky zemře, ten má rozvázanou tkaničku....rozehráno toho je mraky, ale nic nemá vyústění, nic nemá nějaký zásadní dopad na děj, vše si jen tak profrčí kolem stadionu, zamává a jede dál. Takže v pointě před námi nestojí ani sportovní snímek, ani regulérní drama, ani nic jiného....jenom takový líný kočkopes. I když to z mého hodnocení na první pohled vůbec nemusí vypadat, Na vítězné vlně není špatným filmkem.... jenom hrát v týmů kouče Ladouceura, tak by byl posazen na lavici určené náhradníkům, protože do hry rozhodně nedává všechno.

Týmové motto je Láska, na hřiště nastupují v párech držejíc se za ruce a říkají si „Sparťani“. Jeden by možná ukvapeně řekl, že víc gay celek neexistuje a že za vítěznou šňůrou stojí hluboká soudržnost ve sprchách, ale skutečnost je trochu jiná. Při závěrečných zakleknutích sběratele touchdownů sice cítíte, že by rád viděl před sebou kouče Ladouceura s rozepnutým poklopcem, ale o tom ten bezkrevný paskvil se zadumaným Caviezelem nakonec není. Je o týmovém bratrství, křesťanských hodnotách, pevné víře v Boha a hlavně správném nasměrování namistrovaných mladíků do života. Jak by se to krásně poslouchalo, kdyby kolem toho v přesvícených záběrech nebobtnal obludný patos.. Otázkou zůstává, kde se stane chyba, že ti samí kluci v profilize kráčí po cestách večírků, drog, steroidů, utišujících léků, domácího násilí a depresí a ve finále se jim porýpá v mozku doktor, co ho hrál Will Smith. Možná vím, co za tím stojí. Nekřesťanské peníze..

Na Evropana zdaleka nedolehne ono opojení americkými národními sporty, jakými jsou za oceánem baseball nebo právě americký fotbal, kdy lidé na potkání sypou z rukávu statistiky, a soutěží, kdo vlastně dal v pětasedmdesátém v rozhodujícím zápase sezony homerun nebo touchdown. I proto tyhle kousky, kdy těžkotonážní borci padají do travnaté arény a kouč nervózně křičí opodál, až na výjimky (Vítězové a poražení) na mě příliš nefungují. Nepotřebuju zas a znovu sledovat, jak někdo v poslední vteřině udělá bod, jak někdo napíná zatraceně vážný ksicht, nebo tvůrci nechávají každý třetí záběr zpomalit. Když už něco, tak se raději podívám do nezkresleného zákulisí daného sportu, než na nějakou vítěznou šňůru. James Caviezel nikdy nebyl žádný charismatický bourák, režie není špatná, ale na nějaký hlubší zážitek to nebude.

Sportovní film o tom , že jsou v životě důležitější věci než sport. Amerického fotbalu je tu pomálu, spíš se režisér zaměřil na psycholgii postav, ale stejně mám mnohem raději rugby než AF. Soustavné modlení před každým zápasem mírně ruší,ale neva , je to podle skutečné události. Líbilo se mi s jakou lehkostí zvládl svoji roli James Caviezel. Konec má něco do sebe....80%