Modrý koberec (1972)

Krásná a pravdivá pohádka o tom, jak je důležité umět nějaké řemeslo.

Moc pekna pohadka, z carstvi...o toma jak je dulezite neco umet a o zlych loupeznicich...Kostka a Maciuchova jsou moc pekny par.

OBSAHUJE SPOILER
Tak tohle bylo naprosto skvělé. Čisté a krystalicky pohádkové. Pěkný příběh, který jsem neznala, a dobré herecké výkony by samy o sobě stačily na dobré hodnocení, ale zde máme k dispozici i krásný interiér carského paláce a nádherné neobvyklé kostýmy, dané zjevně gruzínským původem pohádky. Pro jednou se tedy divák nedočká onoho univerzálního orientu ani polonahých ,,břišních“ tanečnic typických pro většinu našich studiovek a používaných leckdy bez ohledu na provenienci pohádky. Z tohoto kousku přitom dýchá ten Východ jako z žádného jiného. Černobílé provedení dodává celku ještě větší kouzlo, jakkoli by pohádka byla pěkná i v barvě. Poučení také nechybí, hlas vypravěče nepřekáží stejně jako úvodní poetická promluva Štěpánky Haničincové. Vydržela bych se dívat i déle, uteklo mi to příliš rychle. Zároveň bych si v podobně hezkých kulisách a kostýmech a podobně pěkně zpracovanou uměla představit například i studiovou verzi ruské pohádky Carevna žabka, kterou jsem četla jako malá. Úplně jsem po tom při sledování této pohádky zatoužila. Mám tak jen tři výhrady: Jak se carevna dozvěděla, kde jejího muže drží v zajetí, když se nezeptala? Zřejmě tuto informaci stráže stihly z loupežníků vytáhnout mimo obraz dříve, než se oblékla, a scénárista byl nucen krátit z důvodu stopáže. Nápis na koberci je v latince, dokonce v češtině, i když chápu, že se tak stalo s ohledem na děti. Jen to trochu zamrzí, když zde máme tak přesvědčivé kulisy. A konečně nesmyslná rychlost, s jakou se princ vyučil řemeslu. Nic z toho mi však nemůže zabránit v udělení maximálního hodnocení, protože tahle pohádka je nadprůměrným počinem nejen na poli orientálních studiovek, ale na poli studiových pohádek obecně.(19.11.2025)

Carevič se pro získání ruky vyhlédnuté nevěsty (dívka pragmatická a moudrá, která ví, že i člověk narozený se zlatou lžičkou v puse v nejvlastnějším slova smyslu má jenom to, co umí) musí vyučit řemeslu. Právě tato dovednost mu později zachrání život, když coby jedinec vyrostlý ve zlaté klícce naletí první černé duši, kterou potká. Pozorný šťouravý divák se ptá - jak to, že nikomu nenaletěl, když se vydal prvně do světa hledat nevěstu? Z čeho dovodil carevičův spoluvězeň, že loupežníci neumí číst? Jak Suliko věděla, kam pro cara jít? Otázky, samé otázky. Pominu-li šťouravé otázky (vidíte, jak je pomíjím a dokážu ty filmové zkratky brát jako normální postup vyprávění, pohádkově běžného deuse ex machinu a podobné jevy, že jo), je tato pohádka poetickým příběhem s nenásilným ponaučením, že bez práce nejsou nejen koláče, ale ani koberce.(18.12.2016)

Černobílá pohádka vypráví prý příběh z Gruzie o mladém carevičovi, který se vydal do světa hledat nejkrásnější ženu v carství. Když ji našel, dostal úkol - vyučit se řemeslo, jinak si jej mladá krasavice nevezme. Carevič nebyl pyšný, ale moudrý, úkol přijal a vyučil se během tří dní a tří nocí u mistra tkalce Františka "profesora Hrbolka" Kováříka. Následuje svatba, po níž vyráží teď carevič do světa za poznáním svého poddaného lidu. Hned na první zastávce jej zajmou loupežníci a vyhrožují mu smrtí. Nabídne jim službu, že utká ten nejkrásnější koberec v carství a oni ať jej prodají carevně. Jenže loupežníci neumějí číst a tak si nevšimnou, že car na koberec vyšil také nápis s textem. Pak už nic nebrání happyendu. Spíše průměrná pohádka, kterou sráží v hodnocení kvalita záznamu, která opravdu není valná včetně hrozně nekvalitní audio stopy. Ale ani tak nemá nic co extra nabídnout kromě klasického pohádkového příběhu a průměrného hereckého projevu. Žádné nadšení!(30.10.2016)