Modrovous (1972)

První polovina je jen pastva pro oči, ať už díky fantastické výpravě, nebo díky nádherným ženštinám. Děj se pořádně rozjel až po první hodině, kdy se připomněly i ostatní kvality. Přesto platí, že temnosti Perraultovy pohádky film nedosahuje, protože předloha je čistokrevný thriller. Tohle působí krotce, i když se tam odehrávají dost mrazivé věci. Zasazení do období vzestupu Nacistické strany nechápu. Ději to nic nedalo, ale naopak to odvádělo pozornost od zápletky.

Barevně famózní, jak to jen Italové dovedou. Inspirativní přehlídka elegantních Burtonových kostýmů nekonečná, herečky ‘rafinovaně’ spíše bez. Úvodní titulky s Morriconeho hudbou legendární. Celé je to provokativně sarkastické - už trailer je parádně cynický. Stylové, nikdy vulgární a vskutku zábavné. Scéna s Jasmine a Sicuminem - tits Nathalie Delon - je vrcholem celého podniku. Směju se ještě teď. 🤓 Ač 8 dam ze všech koutů Evropy (a Ameriky), nejrůznějších rozměrů, naturelů a nevyrovnaných hereckých schopností, díky Burtonovi, který to všechno bezchybně “koordinuje”, sledujeme i hezký příklad ansámblového herectví (i když je bere jednu po druhé:). Taky vás napadlo, že všechny ty podivuhodné, nevyzpytatelné, šokantní a mnohdy otravné (kulantně řečeno) dámské reakce, které tu sledujeme jsme už předtím s Burtonem viděli v jiných filmech a s jinou ženou? Myslím tou jedinou ženou. Asi nejvíc jich bylo v nepřekonatelném dryáku Who’s afraid of Virginia Woolf? 🤓 Od jisté fáze vztahu s Liz už to od Burtona nebyla jen extáze radostně voyerovaná celým světem, zaplavující nesmrtelnými filmy šedesátá léta (Cleopatra, The Night, The Spy, The Sandpiper, Who’s, The Taming), ale stále víc její pronikavá reflexe (opět veřejná bez jakéhokoli krytí), žitá dennodenně v pasti sebedestruktivního manželství dvou zamilovaných alkoholiků, kde se Liz navíc propadala do závislosti na painkillers. (Právě v letech 1965-72 se Rich intenzívně svěřoval svým deníkům, jejichž vydání v roce 2012, téměř 30 let po jeho smrti, definitivně stvrdilo obdiv a respekt nejširšího publika.) Ale co už taky zbývalo po Virginii, že: Doctor Faustus a jeho marný zápas s Ďáblem o vlastní duši, Loseyho smrtící, opravdu nádherně melancholická metafora 'Dick & Liz’ v Boom!, a s postupujícími zdravotními problémy Liz (které se na rozdíl od těch Burtonových léčily a z jeho strany opečovávaly), jeden stoicky trpící legrační gay šikanovaný ve vztahu a k tomu pečující o invalidní matku v Staircase, jeden psychopatický londýnský cockney Villain gay s výbuchy násilí a svědomitou péčí o invalidní matku (obě máti hrála stejná herečka) a - impotentní vraždící Bluebeard fixovaný na mrtvou matku. Film, který lze brát v konci manželství Burtonových jako vyčerpávající antologii Liz, něco jako 'zavíráme krám’. Takto přehledně černé na bílém to vypadá, že Rich dobře věděl, co dělá a přesto to dělal. Byla to žena jeho života, je její i jeho plus, že bylo třeba 8 (slovy osm) jiných žen, aby alespoň rámcově ztělesnily zdánlivě neuchopitelný rejstřík božské E. Vlastně 9, včetně přízračné matky. 🤓 Během natáčení Modrovouse gradovala multi krize Burtonových hrnoucí se léta, byť se poslední rok mohlo zdát, že se z ní snad dostanou. Každý adiktolog by jim nejspíš řekl, že to sami nezvládnou, ale nejsme ještě v době, kdy celebrity veřejně přiznávají svoje selhání a odcházejí do rehab center. Burton přesto bojuje a nepije již několik měsíců, Liz ovšem ano, což jeho abstinenčnímu úsilí moc nepomáhá. V Budapešti, kde se točilo, proběhne velká vydařená party ke 40nám Liz s pověstným 50 karátový diamantem Taj Mahal ve tvaru srdce od Burtona (£350,000), v náhrdelníku s nově na zakázku vyrobeným zlato-diamantovým řetězem od Cartiera. Burton nepije, přítomno je 200 hostů, vedle celebrit i několik desítek jeho příbuzných svezených z Walesu. Všichni se královsky baví, proběhnou i oblíbené welšské sborové rodinné zpěvy. Od začátku 50. let, kdy Burton začal rejžovat v Hollywoodu a posléze unikl závratným britským daním přesídlením do Švýcarska a hlavně permanentní tax optimalisation - mezikontinentálním pohybem z jedné země natáčení do druhé - pravidelně podporoval rodiny všech svých 12 sourozenců, pořídil jim domy, auta, jejich dětem platil studia. Po vydařené rodinné sešlosti pokračuje za střízliva a v dobrém rozmaru zábavné natáčení Modrovouse s polonahými kráskami, které trochu kazí jen nepřetržitý dohled čerstvé čtyřicítky. 🤓 A pak přijde zlom - smrt Burtonova nejstaršího bratra Ivora, zbožňované otcovské postavy, a jeho pohřeb ve Walesu. Pro Ivora, který byl paralyzován od roku 1968, kdy po propité noci s Richardem při návštěvě jeho švýcarského domu nešťastně spadl a srazil si vaz, to bylo vysvobození, pro Burtona nezastavitelný proud výčitek. Navzdory varováním lékařů, očividně chátrající fýzis, kdy nekontrolovatelný třes rukou byl tím nejmenším problémem, svým vážně míněným předsevzetím a opakovaným slibům po ultimátech dětí i Liz, začal znovu nekontrolovaně pít a dokonce ostentativně balit Nathalii Delon. To byla novinka, Liz byl nevěrný už předtím, třeba s herečkami při natáčení Where Eagles Dare (1968) a Anne of the Thousand Days (1969), ale byl diskrétní. Následně při oficiální večeři na britské ambasádě neurvalou opileckou upřímností o stavu svého manželství a urážkou manželky velvyslance ztropil neomluvitelnou scénu. Burton byl výborný pozorovatel a jeho soudy o lidech byly zpravidla velmi přesné, ovšem v opilosti je prezentoval pro dotyčné obtížně zapomenutelným způsobem. Liz po zažitém ponížení demonstrativně odjela do Říma na večeři s Onassisem a pak najisto volala Burtonovi do budapešťského hotelového pokoje:”Get that woman out of my bed!” Rich to po letech shrnul:”I reached a point where I wondered if it was all worth it. I was broken into tiny pieces and I had no idea how to fix myself.” Natáčení pokračovalo jen s největšími obtížemi, osvětlovači i kameraman nevěděli co dřív, neboť Burton jim doslova stárnul před očima. Jestli má někdo dojem, že něco v Modrovousovi nefunguje, tak ve výše uvedeném najde hafo důvodů proč. 🤓 Na imdb měl někdo nápad, že by se námět měl vždy znovu točit v každé generaci, aby se předvedly dobové sexbomby. Reprezentativní mezinárodní dámská sexy sestava by se schrastila celkem snadno - každý ať si dosadí podle svého vkusu. Ale kde dneska vzít někoho jako byl Burton, geniální herec na hraně šílenství bipolární poruchy a epilepsie, s bezkonkurenčním sexappealem, charismatem i smyslem pro humor, womanizer, mimořádně inteligentní a sečtělý alkoholik a chainsmoker, který se nebojí žít na doraz a udělat smlouvu s Ďáblem, protože teprve všechno dohromady je ten hlas, TEN HLAS! “The deep dark answer from the valleys to everybody”, jak svůj Welsh voice sám charakterizoval v interview v roce 1974. Bez Burtona (a jeho historie s Liz) by Bluebeard neměl osobní existenciální podtext a prostě by to nebylo ono. Ale zbytečná starost, v dnešní době by tak nekorektní film v první řadě vůbec nemohl vzniknout. 🤓 Rich a 3 letité, leč stále fatálně vydařené clípky na YT: Elizabeth Taylor & Richard Burton / Cleopatra & Mark Anthony 🤓 Doctor Faustus (1967) - Elizabeth Taylor and Richard Burton 🤓 Elizabeth&Richard - Love Me Like You Do

Tak jsem si po zhlédnutí pro srovnání ještě znovu přečetla stejnojmennou pohádku Charlese Perraulta. Filmová interpretace v podstatě archetypální postavy s ironickým nadhledem odhalila Modrovousovu motivaci - proč chudáček sameček vraždil a vraždil a vraždil ty zatracené samičky. Co mi však vadilo, bylo zasazení Modrovouse do nacistických dobových reálií, byť stylizovaných. Ve vztahu k příběhu, v němž šlo o věčný spor mezi mužem-machem a nepoddajnou ženou, to bylo opravdu zbytečné, nadbytečné a svým způsobem i odvádějící pozornost. Ano, nacismus si liboval v mužné síle (a v usilovném plození čisté árijské rasy), avšak ve vztahu k Modrovousovi jako archetypu je to přece jenom hodně kulhající konstrukce.

Do starobylého aristokratického sídla si vodí hradný pán svoje manželky a postupne ich zabíja... Richard Burton je so svojou tmavomodrou briadkou démonicky charizmatický, štýl filmového rozprávania je atraktívny a Morriconeho hudby opäť famózna. Lenže... kdesi v strede filmu sa motor začne zadrhávať, doposiaľ horrorový nádych striedajú až grotesktné situácie a celý duch príbehu sa kamsi vytráca. Je to neuveriteľná škoda.

Tvůrci filmu téma vraha žen přenesli z Francie (kde reálně příběh vraha Landrua probíhal, jak to ostatně ztvárnili Chaplin a Chabrol) do Německa (zahrán R. Burtonem získal některé rysy H. Göringa - letec, sběratel umění), přidána romanticko-symbolická linie Maeterlinckovova (ovšem ta s s Landruem jinak nic společného neměla) stejnojmenného námětu (a oper Debussyho a Bély Bartóka), kritická linie, nápadná u Dmytrykových předchůdců Chaplina a Chabrola, zůstává (směrem proti nacismu a šlechtickému konzervativismu), posílena ovšem linií psychoanalytickou, za jejíž provedení by se nemusel stydět Luis Buñuel, feministka libující si v masochismu budiž příkladem. Odpouštím věcnou chybu, Vasilij Kandinskij, jehož výstavu navštíví baron se svou budoucí obětí, nebyl židovského původu, i když z hlediska nacistů zvrácené umění stejně tvořil.