Mnichov (2005)

Precizní, dokonalé. Pro mě po Schindlerově seznamu a E.T. třetí nejlepší Spielbergův film.Kromě toho, že dokazuje, že zabíjení plodí další zabíjení, obsahuje i řadu drobných detailů, které svědčí o pečlivé práci, která byla vynaložena na to, aby bylo možné proniknout k samé podstatě akce. Je to děsivý pohled, ale současně také realistický.

Špionážní drama/thriller od Stevena Spielberga na základě historických událostí. V roce 1972 provedli palestinští teroristé útok na izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově. Izrael se rozhodl zareagovat vysláním týmu agentů, který má strůjce útoku vypátrat a zabít. Šéfem týmu je Avner Kaufman (Eric Bana). Agenti plní svůj úkol efektivně, ale postupně se u nich objevují pochybnosti a k tomu začnou dělat chyby. Navíc je tu tajemná francouzská skupina, která jim sice poskytuje informace, ale není jasné, jestli je neposkytuje i někomu dalšímu... Agenti začnou podléhat paranoie. Skutečnost byla ale poněkud jiná. Na operaci se např. podílelo mnohem víc agentů (víc týmů) a žádní francouzští informátoři v tom prý roli nehráli. Je to vcelku povedený film. Má 164 minut, ale utíká rychle. Napětí docela funguje a ta paranoia také. Agenti jsou sympatičtí, vůbec nevypadají jako drsňáci (až na Daniela Craiga) a ani se tak nechovají. Vlastně to i dává smysl – mají být nenápadní. Soundtrack dělal John Williams. Hudba není moc výrazná, ale hodí se sem.

Spielberg vie ako zrežírovať hlavné scény vrážd, ktoré majú majú presne kalibrovanú dávku napätia, hrôzy, ale aj rôznych komických patálií. Sú tu nápadité obrazy, ako napríklad mix krvi a mlieka. Spielberg si však mohol odpustiť jeho použitie filtrov, farebná paleta sa tu dosť stráca, keďže väčšina filmu je natočená so sivým filtrom, niektoré scény (v Aténach, lebo je slnečno predsa) majú rovnako odpudivý žltý filter. Esteticky to nie je príjemné, ale človek si zvykne. Tematicky mi film príde celkom jasný, nie je nejako extra komplexný, Spielberg všetko divákovi podsunie. Zo začiatku je atmosféra chladná a klinická, ale s pribúdajúcimi minútami sa dostáva bližšie k Spielbergovým konvenciám. Toto vyvrcholí jedným z najhorších použití krížového strihu, aké som kedy videl.

Dialog má být hlasitější než zbraně. Zatímco v oscarovém Schindlerově seznamu byla morální svrchovanost situovaná nezpochybnitelně, Mnichov dle Spielberga „žádá, abyste se na obou stranách vzdali své jednoduchosti a znovu se na záležitost podívali.“ Mezi Palestinou a Izraelem bují napětí takřka odnepaměti a mnichovský olympijský masakr učinil z pojmu „terorismus“ možná nejpoužívanější mediální termín vůbec. Spielbergovi se posléze vpálily do hlavy výjevy newyorské destrukce z 11. září, zachycované na mnoho osobních telefonů a kamer, a událost zásadně ovlivnila jeho adaptaci Války světů z roku 2005. Mnichov režisér často označoval za „volání po míru“ a titulní masakr prostřednictvím hlavně mediální globalizace rozsévá kolektivní trauma, podobně jako i žralok Bruce v Čelistech. Spielberg se sice soustředí na morální výčitky kladných izraelských hrdinů, jež každé odvetné zabití vysoce postaveného teroristy duševně devalvuje, ale osobní trauma je „pouze“ tím jednoznačnějším z dialogů, kdy Spielberg přímo propůjčuje svůj hlas tápajícímu protagonistovi Avnerovi. Kruté a výstražné atentáty mají být v dějinném koloběhu odpovědí na akt, který v době televize promluvil k milionům lidí. Proto je prvních dvanáct minut (započatých záběrem, který přímo rozděluje dva soupeřící světy – atentátníci přeskakují plot a v pozadí svítí logo olympiády, kde se lokální bolesti střetávají) faktografickou, zpola až dokumentární koláží, která zárodek drastického činu líčí ze subjektivní „hrané“ perspektivy únosců i obětí, ale také skrze objektivy přítomných zpravodajských služeb, které živý přenos tragédie vysílaly do celého světa. Z pachatelů se pro leckoho stávají superhvězdy, takže izraelští mstitelé musí postupovat rovněž okázale, byť v anonymitě. Tím už vzniká fatální zacyklenost násilí a Spielberg „oplácení stejnou mincí“ zpochybňuje. Nabádá tak k zásadní debatě, přičemž současně tvoří vynikající mnohožánrové hollywoodské dílo – slovy ​​Yosefy Loshitzky v eseji The Post-holocaust Jew in the Age of The War of Terror jde o „duševní odyseu v patách morality a spravedlnosti,“ potažmo film „obkreslující a spojující eklektickou sadu žánrů (válečný film, špionážní thriller 70. let, cestopis) a zabalený do současného kabátu vnitřních pochyb.“ do tématu a emocí Spielberg špičkově promítá také dobovou estetiku sedmdesátek. Především Zoom byl tehdy oblíbenou technikou především ve špionážních a paranoidních thrillerech jako Rozhovor (1974) nebo Všichni prezidentovi muži (1976), kde jím filmaři navozovali dojem neustálého pozorování a voyeurismu. To se váže také na Mnichov, jehož podstatnou část tvoří špionážní linie, a Spielberg rozebírá prostor ve složitých hloubkových kompozicích s ohledem na rozestavení hrdinů a situování jejich buď pohybujících se nebo ukrytých cílů. Zoomování ale plní i psychologickou funkci a zesiluje Avnerovy potlačované výčitky. Komunikuje se také prostřednictvím zrcadlení a odrazů, což dále znázorňuje vnitřní tužby postav. Avner se například v jednu chvíli projektuje do vystavené kuchyně za vitrínou a stejně jako Spielbergovi opuštění protagonisté v Čelistech, Blízkých setkáních třetího druhu nebo Terminálu sní o plném rodinném životě. Mnichov je mistrovské dílo, které se ve Spielbergově tvorbě vyjímá hlavně polarizací plynoucí z ideologie a morálních pohnutek, jež u něj jinak bývají jednoznačné. Takhle velcí filmaři dospívají, a to i formálně.

Dva a trištvrte hodinový triler, ktorý spracúva nešťastie na Olympijských hrách v Mníchove. Je to dramatické, je to pútavé, je to herecky na úrovni, nevidel som snímok dlhé roky, ale viem, že ma zaujal už v dobe premiéry a aj pri opakovanej projekcii po pár rokoch. Ten obrovský čas prejde ani človek nevie ako, pretože sa tam buď stále niečo deje, alebo aj obyčajné dialógy to povyšujú na vysokú kvalitu.