Mimoni (2015)

Oproti těmto banánovým kindervajíčkům jsou modří šmoulové televizním veledílem. I ten černokněžník Gargamel je znatelně zábavnější, než mafiánské kápo Gru. Je smutné, jak málo dnes stačí ke spokojenosti a zábavě. Děti z generace mileniánů byly náročnější. Na padající mimoně bez příběhu by neskočily. Naprosto banální a dějově úplně ploché.

Mimonije film, který je hlavně o humoru a bláznivých nápadech, takže se u něj dá občas fakt zasmát. Některé momenty jsou povedené a mimoňové jsou pořád zábavní, ale časem mi přišlo, že se vtipy trochu opakují. Film mě sice bavil, ale nezanechal ve mně žádný silnější dojem a působil spíš jako taková lehká oddychovka. Je to fajn na pár zhlédnutí, ale neměla jsem potřebu se k němu vracet. Dávám3z5hvězd.

Co na tomhle filmu miluji, je mimoňovký jazyk. Nejenže obsahuje velmi humorná slova, ale především je nesrozumitelný, a přesto to nevadí. Je to krásný důlaz toho, že v naprosté většině případů stačí jen intonace a divák v podstatě ví, co bylo řečeno. A já myslím, že to funguje i v reálu. Lidé se vzájemně přestávají vnímat, přestávají si naslouchat a reagují pouze na emoce. Proto si poslední dobou tak málo rozumíme, proto se stále víc hádáme, proto nedokážeme navazovat vztahy a proto je půlka národa včetně hodně malých dětí na antidepresivech. K filmu samotnému toho moc říkat netřeba, protože je perfektní. Lidé si v něm řeší své nesmysly a mimoni se prostě baví. Já se bavil náramně.

Jakožto divák-svědek vstupoval jsem do projekce v těžce patologickém, ba téměř katastrofickém životním kontextu. Manželská koexistence vykazovala pokročilou entropii interpersonálních vazeb, moje žena byla zasažena vícečetným somatickým diskomfortem neurčité etiologie a ekonomická rovina domácnosti se překlápěla do stavu chronické insolvenční hypoxie. Sám jsem trpěl tím, co by přísná nosologie označila jako idiopatickou polytopní osteochondro-neuralgii s intermitentními erupcemi paraartikulární osifikace. Tato morbidita byla dále komplikována syndromem domácí insuficience potravinové bezpečnosti; děti nebylo možno nasytit, a tedy ani uklidnit - jejich pláč se stával metronomem naší každodenní dekompozice. V této existenciální zimnici vstupuje snímek Mimoni jako audiovizuální artefakt, jehož estetická konfigurace – a to chci zdůraznit – není banální eskapismem, nýbrž paradigmatickým aktem kulturní terapie. Již od úvodní sekvence se žlutá chromatická saturace mizanscény jevila jako fotonová intervence do mého neurovegetativního systému: rytmika gagů harmonizovala alfa i theta oscilace, zatímco zvukový design vykazoval až farmakodynamický účinek na kortiko-limbickou dráhu. Není tedy přehnané tvrdit, že film provedl to, co by klinik popsal jako rychlou refrakterní remisi symptomatologie – bolest kloubů se překlopila do estetické parestezie, z níž zůstala jen paměť, nikoli utrpení. Narativní ekonomie díla - disciplinovaná, avšak hravá - generuje performativní „poetiku dobroty“, již lze chápat jako anticipační etiku: smích zde není cílem, ale nástrojem redistribuce naděje. Každý slapstickový vektor je chytře kotven v mikrostrukturách empatie; film tak vyučuje diváka, jak rozšířit repertoár interpretačních gest směrem k dobrovolné křehkosti. V tomto světle se i naše domácí fiskální krize začala jevit jako narativ, který lze editovat – a skutečně, během projekce se jaksi „přepsala“. Děti, dříve hladové, se zasytily samotnou symbolickou výživou smíchu; ne že by smích nahradil večeři, nýbrž vytvořil horizont koordinace, v němž byla večeře znovu myslitelná a dosažitelná. Klíčovým momentem je především triumvirát postav - Kevin, Stuart a Bob – kteří představují triptych existenciálních strategií: protažený étos odpovědnosti (Kevin), anarchokomická improvizace (Stuart) a elementární ontologie něhy (Bob). Tato triadická architektura se promítla do dynamiky našeho manželství; diskurzivní konflikty, dříve rigidní, se staly modulárními, schopnými dialogického přeskupování. Na místě dřívější entropie se zrodil nově koncipovaný rituál spolupřítomnosti - tichá smlouva, že zranitelnost je sdělitelná bez sankce. Po zhlédnutí závěrečných titulků lze s překvapivou, avšak ověřitelnou jistotou konstatovat následující: symptomatologie mé absurdní choroby se transformovala v klinicky nevýznamné residuum, ekonomická křehkost se rekalibrovala do spravovatelné skromnosti a manželské soužití - dříve fragmentované – vykazuje parametry robustní aliance. Vztah s manželkou se náhle jeví jako znovuobjevený projekt se střednědobou vizí a krátkodobými radostmi; a zde dovolte osobní epilog: čekáme trojčata. V zájmu hermeneutické konzistence i vděčné intertextuality je pravděpodobně pojmenujeme Kevin, Stuart a Bob. Kolokviálně řečeno:banana.

Veľmi dobrý zábavný animák stavajúci na vtipných postavičkách tak trochu prihlúplych, smoliarskych a zároveň roztomilých Mimońov. Samotný príbeh je tak trochu prevarená kaša zo zlodušského sveta, ale drží celkom pohromade a animácia je perfektná. Tvorcom sa podarilo nabiť ho celkom slušnou porciou gagov, pričom deju nechýba poctivá atmosféra. Zároveň sa vydarilo príbeh celkom pekne prepojiť spôvodným filmoma vytvoriť tak vlastne prequel.