Kožená maska (1952)

"Nez de cuir" Jeana Maraisa je (po filme Ruy Blas z roku 1948) druhým filmovým historicko-romantickým počinom, kde sa formovala hercova kariéra, ktorá mu priniesla najväčšiu slávu. Bolo by však chybou tento snímok považovať len za obyčajnú žánrovku, tento film má oveľa vyššie ambície a podľa mojej mienky sa aj naplnili.

Značne nudný film o historickom playboyovi. Prvých 20 minút celkom ujde, potom však nastupuje nuda a strohosť. Po zbytok filmu sa príbeh nikam nepohýna a je iba o vzťahu dvoch ľudí, ktorí si k sebe nevedia nájsť cestu. Nevyužitý potenciál mladého Maraisa v hlavnej úlohe.

Jean Marais v klasické romanticko-milovnické roli. Zde však jeho postava nebyla až tak jednoznačně černobílá a měla i dost temných stránek.

Premiéra ve Francii v březnu 1952, točeno v Normandii a v ateliérech v Joinville. Francouzsko-italská koprodukce, jak bylo často v prvních dvou poválečných desetiletích u těchto dvou kinematografií zvykem. Kdo film viděl, tím spíše pokud zná podrobnosti Maraisova života v té době, ví, že Nez de cuir je jedna z Jeannotových životních rolí. Skvělí jsou i Françoise Christophe v roli Judith, zde úspěšně představující alter ego Michèle Morganové a Ital Massimo Girotti v roli lékaře. Někdy je herectví nevyhnutelně psychoterapií a tohle byl, myslím, pro Maraise ten případ. Natáčení probíhalo od 2. července do 24. srpna 1951 a dokončeno bylo na konci roku. (Podrobněji k dobovému Maraisovu života běhu v mých textech k filmům Věčný návrat 1943, Očima vzpomínek 1948 a Skleněný zámek - Le Château de Verre 1950). 🤓 Protože film záměrně a efektivně pracuje s césurami a nedořečenostmi v ději, jak si ještě na konci ukážeme, tak - bez ohledu na spoilery - jaký je potenciál díla, o čem to je: Roger de Tainchebray, šlechtic a mladý důstojník Napoleonovy armády je v jeho posledním vojenském tažení v roce 1814 těžce zraněn a ponechán svému osudu na bojišti. Vojáci jeho jednotky ho však najdou živého a dovezou domů na jeho normandské panství. Zde se Roger s pomocí mladého, válkou v jeho mužnosti nenapravitelně poničeného, lékaře zázračně zotaví, ovšem i on si ponese trvalé následky, svůj zohyzděný obličej je od té doby nucen skrývat pod koženou maskou. A jestliže před válkou byl v kraji znám jako krásný svůdník, nyní se stává cynickým libertinem, Donem Juanem, který pohrdá všemi konvencemi a bez lítosti svádí hlavně cizí vdané ženy. Dostane přezdívku Nez de cuir - Kožený nos, jak zní v originále název filmu. 🤓 Film oplývá na jedné straně jistou drsnou poválečnou civilností, věrohodným realismem krajiny i šlechtických domů a současně působivě využívá romantickou atmosféru normandských exteriérů - mlhu, husté lesy, tůně a jezera, hony na zvěř i vdané ženy, přetvářku a dvojsmyslnou konverzaci v šlechtických salonech, noční dostaveníčka v Rogerově loveckém pavilonu uprostřed temných hvozdů, jeho dobrodružné, všechny překážky zdolávající průniky do dobývaných sídel - v noci Roger šplhá in a odchází - skáče ven výhradně oknem v patře, k tomu jeho svérázná správcová v podání Jeannotovy oblíbené Yvonne de Bray, chápající kumpán a pomocník v jeho eskapádách. 🤓 Film by byl samozřejmě o ničem, kdyby se uprostřed všeho toho rouhání a lehkomyslnosti neobjevila skutečná láska. Neteř jedné z jeho obětí, mladá nevinná Judith de Rieusses se do Rogera bezhlavě zamiluje a navrhne mu sňatek, možnost nového začátku. Po jeho neuváženém odmítnutí si ovšem nezkušená, pyšná Judith natruc vezme starého hraběte a zamilovaný Roger, aby jí zůstal nablízku, se stane přítelem a důvěrníkem nemocného muže. Platonický milostný trojúhelník takto prožije nějaký čas vzrůstajícího napětí pod jednou střechou. Po nevyjasněné smrti hraběte, na níž Judith zřejmě měla svůj podíl, Roger, kterého ani tato skutečnost nezastaví, vstoupí poslední večer před jejím plánovaným definitivním odjezdem oknem do její ložnice, aby jí vášnivě vyznal lásku. Ačkoli Judith nejprve ochotně skončí v jeho náručí, znovu se mu brání a nechce podlehnout “beze cti” jako všechny ostatní. Jakoby se ani teď nedokázala povznést nad měšťácké oficiality. Miluje ho vůbec? Tváří v tvář tomuto odmítnutí si Roger strhne masku a ukáže se takový, jaký je. V očích své milované spatří jediný pocit, který nesnese: lítost! Následuje trpné odevzdání se. Za ranní mlhy, v trysku prchající po osudné noci, v srdci raněn ženou, kterou miluje a která miluje jeho, a následně i fyzicky zdevastován po krkolomném pádu z uštvaného koně, rozervaný Roger se dá s obtížemi do kupy u trapistických mnichů a vyhaslý, osamělý po smrti matky, rozchází se navždy s Judith a uchýlí se do svého sídla Tainchebraye. The End. 🤓 Film Yvese Allégreta, který s Maraisem natočil i svůj předchozí výborný kus Zázraky se dějí jen jednou, vznikl podle románu Jeana de La Varende ‘Kožený nos, gentleman lásky’, který autor začal psát v roce 1930 a který je od svého vydání v roce 1936 ve Francii stále populární a opakovaně tištěný. O čemž svědčí i jeho zatím poslední komiksová verze Jacquese Terpanta a Jeana Dufauxe z roku 2019. Zdá se, že La Varende se temnou atmosférou a příběhem společenského vyděděnce, jenž je v konfliktu se svou dobou a prožívá osudovou lásku, která skončí tragicky, přesně trefil do předválečné francouzské éry temně poetického realismu s jedinečnými rysy zdejší osvobozující anarchie, což obojí se stalo trvalou součástí francouzské paměti. Právě v roce 1937 zazáří Jean Gabin na plátně jako tragický hrdina Pépé le Moko, v první ze svých ikonických rolí tzv. černé série, následovaný jeho legendárními filmy Nábřeží mlh a Den začíná. Všechno jsou to iniciační díla noirového žánru předznamenávající postavy ‘cool but vulnerable nihilists’, které budou hrát např. Humphrey Bogart (High Sierra, Casablanca), Robert Mitchum (Out of the Past), Jean-Paul Belmondo (U konce s dechem), Alain Delon (v Melvillových filmech) nebo Jack Nicholson (Chinatown). Všechny zmíněné filmy - jak je pro noir typické, se odehrávají v současnosti, ale ze zkušenosti víme, že noirové prvky jsou přenositelné i do jiných žánrů: technicolorový cinemascopický Garden of Evil (1954) je tak povahou zápletky i charakteristikou postav čistý western noir, stejně tak stylizace a vyprávěcí techniky noiru padnou jako ulité na Delannoyův výborný historický film Tajemství Mayerlingu (1949) s Maraisem v hlavní roli a drsná noirová atmosféra sedí i na tragickou kostýmní romanci osudově poznamenaného Napoleonova válečného veterána Nez de cuir. 🤓 Roger de Tainchebray měl totiž svůj reálný předobraz, šlo o spisovatelova prastrýce. Normandský šlechtic Achille Perrier de La Genevraye byl ve svých 27 letech těžce zraněn v poslední Napoleonově vítězné bitvě 13. března 1814 během dobytí Remeše, posekán kozáckými šavlemi. Zvrátit konec napoleonských válek už ale tato zbytečná bitva nedokázala. Hned po ní kapitulovala Paříž, což vedlo k Napoleonově abdikaci a vyhnanství na ostrově Elba. Dochoval se přesný popis Achillových zranění: sek šavlí mu uřízl celý nos, další mu utrhl tvář, utržil několik dalších úderů šavlí a kopím do obou obočí, rtu, ruky a boku, a také výstřel z pistole zblízka na okraj lebky. Když doma v Normandii po mnoha měsících zhojil své rány, nasadil si koženou masku a začal v kraji řádit jako svůdce dívek z lidu a původce mnoha nemanželských dětí. Měl ovšem vážný vztah s Clarissou de La Haye, s níž měl oficiálního syna (1819), ale sňatek odmítl a nikdy se neoženil. Clarisse zemřela již v roce 1823. 🤓 Přestože Achille vedl takto nekonvenční život, zjevně požíval respektu svých spoluobčanů, neboť byl opakovaně zvolen starostou a okresním radním. S vášní se věnoval chovu koní a založil drezurní školu. Když v roce 1853 tento rytíř Čestné legie zemřel, svůj majetek a zámek de la Genevraye nedaleko Merlerault odkázal synovi Louisi de la Genevraye. 🤓 Spisovatel La Varende byl potomkem Achillovy sestry a jeho umělecká zvídavost neomylně pátrala po osudu ‘problematického’ předka, který byl ve své rodině všeobecně přehlížen a považován za černou ovci. Svůj román sepsal na základě Achillových dopisů uchovaných v rodinném archivu a podle regionální memorabilie. Dodnes například existuje lesní lovecký pavilon Tainchebraye z románu. Jmenuje se La Gallardière a nachází se poblíž Mortagne au Perche. 🤓 Když to shrneme: skutečný Achille prožil život v jistém ohledu více naplněný, s více nutnými kompromisy a rozhodně prozaičtější, než byla romantická sebedestruktivní Maraisova jízda v tomto filmu. I díky tomu, že autor předlohy i scenárista filmu moudře zachovali césury, nedořečenosti a bílá místa v příběhu (což bylo logické vzhledem k pracovní metodě vzniku románu) a nesnažili se je zaplnit - rozmělnit a zjednodušit vlastními vysvětlujícími fabulacemi, působí film velmi kompaktně a kondenzovaně. I když zahrnuje více než 10 let děje, má strhující atmosféru a tah, který vám dá vydechnout až po skončení filmu, kdy se teprve vracíte a promýšlíte jednotlivá zákoutí zápletky a otevíráte si příběh pro sebe do hloubky, k čemuž vás právě ty nedořečenosti efektivně inspirují. 🤓 Zkrátka, je to zapomenutý klenot, u nás zatím trestuhodně neznámý a nedoceněný. Must see.(07.09.2025)(méně)(více)

Na tento málo známý snímek jsem se těšila, protože Jean Marais je mým oblíbeným filmovým hrdinou už od dětství. Přišlo mírné zklamání, protože v tomto spíše konverzačním, jednoduchém a málo výpravném příběhu chyběla lehkost a humor, který jeho dobrodružné historické příběhy z pozdější doby nepostrádaly a dělaly je proto divácky vděčnějšími.
Námět filmu o muži, který navzdory svému válečným zraněním zohavenému obličeji vzbuzoval zájem a lásku žen, s nimiž si zahrával tak dlouho, až prohrál tu jedinou o kterou stál, je dosti smutný. Ještě štěstí, že u toho Jean Marais nezůstal.(10.06.2011)