Kokuhó (2025)

Tříhodinový epos mapující desetiletí rivality dvou herců kabuki bylo jedno z mých největších kulturních povznesení za hodně dlouhou dobu. Byla to doslova vizuální pastva, na které si nejvíce cením úchvatného a technicky dokonalého zobrazení tradičních divadelních představení, se špičkovými kostýmy jako samozřejmostí. Oslovilo mě i to, že tvůrci nezůstávají jen na povrchu a dali mi hluboký vhled do téhle části, pro mě málo známé, japonské kultury. Samozřejmě chápu, že stopáž a tempo může kdekdo zařadit mezi nedostatky, ale to hodně záleží na samotném přístupu diváka. Na podobný snímek se holt nedokáže naladit každý, mně se to podařilo a na strhující závěr se i díky tomu vyplatilo trpělivě počkat.

„Kabuki vzniklo v Kjóte v 17. storočí a publikum ho prijalo s veľkým nadšením.”•Dobové dielo v podobeNárodného pokladu, je v podstate sentimentálny, a k tomu rovnako azda aj ťažkopádny japonský epos - rozprávajúci oKA-[spev]-BU-[tanec]-KI-[zručnosť], a to teda konkrétne v nasledovnom trvaní až 3. dlhočizných astronomických hodín(!) - čo z neho na jednej strane vari už automaticky vytváralo akúsi nevšednú záležitosť v rámci súčasnej kinematografie, ktorú ale na strane druhej, zrejme nebudete chcieť vidieť znovu, to vám vskutku garantujem - minimálne aspoň z môjho uhla pohľadu, to predstavovalo „Čisté utrpenie”, ktoré ma [u]mučilo počas 180 minút!•Čo predstavovalo asi vôbec najväčší Faux pas príslušného spracovania? → starnutie ústredných postáv - zvlášť najmä predstaviteľ cynického karieristu menomTačibanav podaní mladého JaponcaJošizawu- pôsobilo akosi čoraz viac absurdnejšie, pretože „Čím starší, tak tým bizarnejší vo svojom nalíčení” - a tým rozhodne nemám na mysli to, keď sa neustále štylizoval do „Zženštilých podôb”, keďže práve predstavoval: ONNAGATU, čo označuje mužských hercov v tradičnom japonskom divadle kabuki, ktorí sa špecializujú na stvárňovanie ženských rolí - to je istý druh Umenia, ktoré rešpektujem - ale skôr myslím to, ako vlastne pôsobil / vyzeral, keď nastával fyzický proces starnutia - to bolo niečo naprosto neuveriteľného, koľko škody namiesto úžitku, sa napokon napáchalo.•O nič lepšie to určite nebolo ani po scenáristickej či dokonca ani po režisérskej stránke. Jeden chaotický moment totiž striedal druhý.•V strižni asi zabudli i na Strihačské nožnice, a preto sa tento dojem iba umocňoval, a nechcel prestať; skrátenie o hodinu, by jednoznačne prospelo danej veci.•K čomu bolo dobré zachytenie takto dlhého, časového obdobia, keď sa mi stále len zívalo bez toho, aby ma toto dianie, predsa trochu viacej zaujímalo.•Presne tak, jedná sa o podstatnú stratu času; sledovanie filmu odporúčam len na vlastné nebezpečenstvo.

| TOHO |Veľko výpravná historická epika z Japonska. Epika v zmysle rozprávania príbehu v rozmedzí 40 rokov, sleduje príbeh dvoch kamošov, vyrastajúcich na tréningu kabuki na čele s Kenom Watanabem. A následnými sklamaniami a intrigami prepletená mozaika, ku koncu samozrejme príliš dlhá a nie najuspokojivejšia. Vizuálne ale ide o krásnu poctu tomuto unikátnemu umeniu, kabuki predstavenia tu majú obrovský priestor, bez nich by bol film o polovicu kratší. Škoda ale, že všetko okolo toho nebolo proste až tak zaujímavé, ako samotné kabuki. ViacTU.| Hodnotenie: 6/10 |

15.3.2026: Velké díky, směrem HanzoBureshi, nevěděla jsem, že už je film dostupný. Nebo takhle, úplně jsem to vypustila, takže jsem zapomněla, že bych to měla sledovat, zda už je. A teď jsem moc ráda, že jsem ho mohla vidět. Nebudu lhát, po shlédnutí filmu ty palečky za pár hodin držím ještě víc, ano, je tam dost velká konkurence, která mě též bavila, ale tohle víc. Přestože se bojím, že to má daný buď Drobná nehoda nebo Citová hodnota, no spíš to druhé. Především protože se tím zvyšují šance na uvedení do kin. A já bych na to šla a ráda znovu, abych to mohla vidět na velkém plátnu 🫶 protože tenhle film je ještě lepší než jsem doufala a čekala. Tohle mi pro dnešek stačí, víc zítra, potřebuji to vstřebat. Zítra. Zítra, až budou moje emoce srovnaný...
 
 
 
 
 
16.3.2026: Nechci nijak moc zabíhat do příběhu. Přeci jen, film zabírá skoro celý život hlavního hrdiny. A místy je to dost drsná podívaná, protože místy vám bude Kikuo vážně hodně nesympatický. Jenže to je právě ten jeho hlavní problém. Když poměrně brzy zjistí, že by chtěl být hercem kabuki. A v jeho situaci je to dost náročné. Protože není synem svého mistra, může se snadno stát, že všechna jeho tvrdá práce jednou bude k ničemu. A nedostane se hlavním rolím. A zatímco on se snaží o trochu víc než Shunsuke, se kterým vyrostl, takže je spojojuje nejenom přátelství, ale zároveň i rivalita, jak oba stárnou, dochází jim věci a učí se stále víc. Tady je možná jeden jediný můj osobní problém. Možná mi přišla ta část, kdy byli kluci mladší ohledně jejich výcviku trochu krátká. Protože je mi jasný, že to muselo být mnohem drsnější, padlo mnohem víc ran a bylo zatlačeno mnohem víc slz. Tenhle film je jedinečný právě v tom, jak umí pracovat s postavami a tím jak se jejich vlastní příběhem a emoce odrážejí právě v představeních. Kdy nechci nic zbytečně prozrazovat, ale závěrečná třetina je hodně náročná na sledování. Ne, že předchozí děj není po emoční stránce "hodně", to teda je. Jenže v tom závěru, kdy spolu začnou Kikuo a Shunsuke znovu hrát, a co se potom stane, je společně se závěrem samotným, naprpsta dokonalost. Trochu jsem si vybavila během sledování film Sirat a dotaz v diskusi u něj, kdo si film užije: jenom ten, kdo má rád techno. Což rozhodně není pravda. Pokud je hudba ne jenom kulisa, ale další postavou či vypravěčem, je jedno, že nejste na stejné frekvenci, sledování si užijete, pokud se s ním ve filmu pracuje správně. A tady se bavíme o stejném případu. Divadlo se tady používá tak, jak má, ne aby se "turisti dozvěděli něco nového" a nazvat to ... ani tu urážku nebudu opakovat ... jak je zde použito v komentářích, to je vážně dost neuctivý, ale naštěstí ta formulace nic nevypovídá nic o filmu ale o ... víme čem. Protože tohle je film, který stojí za to vidět. Tohle je film, který má všechno a možná ještě trochu víc. A tak nějak už záleží na každém z nás, jestli si na konci řekl, že ta dohoda s ďáblem za to všechno stála. 
 
 
 
Zatím nejlepší film, který jsem letos viděla 🫶

PŘELOŽENO| Nádhera! Tohle není zrovna můj šálek kávy, ale řekl jsem si, že nahlédnout za oponu divadelní kultury Japonska nemusí být tak špatné, pokud je o představení dobře postaráno. A ono vskutku to tak je.Sang-il Leese o to totiž postaral s neskutečnou láskou a poctivostí. Nádherná ruční práce, která obsahuje nádherné barvy, skvělé kostýmy, křišťálovou kameru a famózní hudbu. Hlavní herecká dvojice chlapců byla výborná aKen Watanabev roli mistra byl takovou osvěžující třešničkou na dortu se srdíčkem na správném místě. Chladný a akční úvod byl celkem šokující a úderný. Příběh chlapců naděluje jistou rivalitu a naději, kterou napíše sám život. Film převážně sází na vizuál a kostýmy, kde nominace na Oskara je toho důkazem. Chyběl mi tu ale ten ždibec jistého napětí... třeba během právě té rivality. Něco, co by mě mohlo hnát dopředu. Říkal jsem si, že tři hodiny jsou možná na mě až moc, zvlášť za tímto druhem opony, ale po celou dobu to vypadalo tak neskutečně vážně a věrohodně a dobře, že jsem tu nakonec o nudu nezavadil. Nejsilnějším momentem asi pro mě byla hra „Milostná sebevražda“, hlavně díky té úderné hudbě, která přesně vyostřila hrot osudu mezi bratry. Ona ta hudba vždy věděla, kdy udeřit, třeba i u „Chrámové panny“, což asi byl ten první velký moment, kdy mi došlo, že tohle je prostě něco tak neskutečně nádherného. Výborná práce! Silné čtyři hvězdy. Uvidíme, co s tím ještě udělá čas. Možná se ta pátá hvězda objeví... Mé hodnocení:8/10