Hudba 85 (1986)

Dvoudílný dokumentární film o kapelách co hráli v osmdesátých letech v Československu. Poprvé jsem z tohohle dokumentu viděl jenom úryvky kapely F.P.B. (Fourth Price Band) v dokumentu Alternativní kultura (1997) - Dvanáctý díl o punk rocku. No musím říct že většina vystupujících kapel tady stála za velký hovno 👎😀 Upřímně nesnáším experimentální muziku a kapely v tomhle dokumentu mě absolutně nezaujali - Prostě sračky 😎 Kouknul jsem na oba dva díly a kapela OZW nebyla nejhorší, bylo to aspoň taky do punku a hudbou mi připomínali Pražský výběr. Záznam kapely F.P.B. má 6 minut - Záznam se natáčel v Kulturním domě Opatov v Praze. Skupina odehraje 4 songy - Egoista, Snad, Silák a Ulice. Musím říct že když tyhle songy nahráli nově po revoluci na desku, tak zní kurevsky mnohem líp a ten zvuk z alba je perfektní. Do toho jsou střihy a scény s mladýma punks a dvouma mladýma skínama 😀 Ten jeden z nich je první skinhead z Prahy a je to ten co má na sobě koženou bundu - Měl tu bundu asi proto že tenkrát se prej říkalo že bomber je koženej kabát 😀 Ale jistej si fakt nejsem. Jeden z punkerů je známá pražská postavička Honza Peterka - Možná jsou ve videu všichni členové skupiny Mrtvý miminka. Punkerka s blonďatým čírem se mi moc líbila 😉 Ještě jedna zajímavost - Někteří punks a dva skíni se pak ještě objeví v seriálu Chobotnice z II. patra (1986) a to v epizodě třetí Všechno napůl. Kéž by takových českých starých punkových raritních videozáznamů bylo víc z tý doby. Punk za bolševika byl stejně nejlepší! 🧷⛓️😎

Antologie amatérských videoklipů a filmových záznamů z koncertů kapel české novovlnné scény z poloviny osmdesátých let stylizovaná jako imaginární procházka téměř neobyvatelným domem, který zřejmě nezáměrně, ale výstižně symbolizuje pozdně socialistické Československo. S tímto rámcem je nejsourodější úvodní ambient pražského tria Hogo Fogo, založený na konfrontaci rockového minimalismu a reprodukovaných ruchů. Škoda, že mu nebylo věnováno více prostoru. Nemýlím-li se, je to jejich jediný existující záznam. Známější a populárnější Babalet se svým původním zpěvákem Alešem Drvotou je zastoupen třemi písněmi: koncert doplňují dva lehce sebeironické klipy, které jedinečně kontrastují jak s pathosem soudobého světového popového videoklipu, jaký se tehdy vysílal na MTV, tak s tehdejší bezkrevnou československou produkcí. Ačkoliv jsem Babalet nikdy neposlouchal, dokonce ani v jeho pozdější podobě s Martinem Tankweyem, potěšilo mě, když jsem mezi členy rozeznal Petra Kumandžase, jehož Jolly Joker & The Plastic Beatles Of The Universe jsem měl v devadesátých letech docela rád, a Karla Malíka, jehož Echt! mi v této přehlídce chyběl. Koncertu Dybbuku předcházejí civilní záběry ze zkušebny (za doprovodu jejich nejslavnějšího hitu), které až dojmou dívčím půvabem muzikantek, jejichž muzika mě provází od počátku devadesátých let. Poslušně sedící publikum vzhledem k rytmické, k tanci svádějící muzice, opravdu překvapuje. A tím spíše u další kapely – F. P. B., která koncertní záběry mísí s panoptikální exhibicí dobových punkových typů. Asi bych u nich volil jiné písně stejně jako u Garáže, byť Truman Capote s cameem Mejly Hlavsy mě vyloženě nadchl. Také videoklip Hudby Prahy k písničce Je divnej je skvělý: velká oslava jinakosti ve světě vyprázdněných konvencí. Touhle kapelou pro mě celá kolekce vrcholí – a co zbývá, je jen kolorit. Nicméně cenný přinejmenším proto, že přibližuje rockovou subkulturu, resp. její reformní, resp. opoziční odnož. Excentrici v přízemí.

Live Aid Office// Z dokumentaristického hlediska naprosto nepřehlédnutelné. // Ano - nakonec jsem vzala v potaz varování, týkající se používání maximální hlasitosti, jež může vést k... a tak dále (kapelyBabalet, Máma Bubo, Garáž/Garage, Hudba Praha, Soubor tradičního popu STP). // Nabízí se rovněž otázka, jestlipak dnes existuje tvůrčí opozice (jak píševypravěč - opoziční odnož), která má co říct nebo zase upadáme do mdlob z jiných odstínů šedé, z další formy konzumu, která se nabízí -  tentokrát v okázalé a blyštivé formě, jež je stejně prázdná a marná jako ta předtím...

V roce 1985 jsem zaznamenal Zlatého slavíka pro Petera Nagyho, Hanu Zagorovou a skupinu Elán, ale zaregistroval jsem i nástup "hurikána" Jandy či "koťátka" Horňáka. O tom však tento snímek není. Ten je o podzemní muzice, kterou jsem začal vnímat až o rok později a další rok jsem jí definitivně propadl. Tento unikátní dokument mi nabídl obrazové záznamy, které jsem dosud neviděl, překvapil mne účastí rytmického dua Visacího zámku (Šťástka, Pátek) v dresu OZW a nabídl mým uším zvuk natolik syrový, že by si s ním většina moderních technologií nedokázala poradit. Takže za mne Hogo Fogo (*), Babalet (***), Dybbuk (*****), FPB (****), Máma Bubo (****), Garáž (*****), Hudba Praha (*****), OZW (***), Nahoru po schodišti dolu band (*****), STP (***), Krásné nové stroje (****) a Precedens (*****).(14.09.2015)

Ve všeobecném duchamornu půlky osmdesátých let obráželi pražské kluby tři kamarádi, kteří to docela uměli s kamerami šestnáctkami. Jednoho dne je napadlo začít natáčet na koncertech kapel z neurčité sféry „mezi Hitšarádou a undergroundem“, o kterých jste si nikdy nemohli být jistí, jestli za týden nebudou zakázané. Nahráli si k tomu vždycky zvuk z pultu a pak to nějak plácali dohromady, třeba i se záběry z více koncertů, ze zkušebny nebo s venkovními dotáčkami, to už kolikrát vypadalo skoro jako klip. Jednou se povedly obrázky, ale ve zvuku vůbec nebyly bicí, jindy zas získali ucházející nahrávku, ale bez obrazu, o synchronu si mohli s kamerkami na péro nechat jenom zdát… no ale protože byli šikovní a měli výdrž, vyšel jim z toho malý zázrak amatérismu (čti: dělání věcí z lásky), s plynoucími lety čím dál cennější autentické svědectví nejen o „divné“ hudbě té doby, ale jakoby mimochodem taky o skutečné dobové atmosféře, chování lidí na koncertech i mimo ně, bydlení, oblékání, myšlení, urputné snaze vymanit se z šedi, podmínkách, v jakých se tvořilo a vytvořené sdílelo. Ode mě srdečné doporučení; pokud nedávám plný počet, je to jednak kvůli technické stránce zvukového záznamu, s kterou se při přípravě DVD, už s nesrovnatelnými možnostmi začátku 21. století, určitě dalo udělat víc, a jednak čistě sobecky proto, že bych místoněkterýchradši vidělněkteré jiné, i když objektivně vzato je dramaturgie s hlavním kritériem „jinakosti“ nejspíš ideální.(09.09.2015)