Hlídka v Ardenách (1992)

Prostředí Ardénských lesů , napínavá až místy hororová atmosféra a k tomu všemu Gary Sinise zase hrající vojáka spojených státu amerických. Budu v této recenzi trochu spoilerovat takže pokud jste film ještě neviděli tak si ho běžte pustit a dál nečtěte. Příběh filmu je jednoduchý, jednotka průzkumníku se po zpackané misi někde v Německu umístění do Ardén. Jeden člen jednotky utrpí trauma kvůli problému v rodině ale do týlu nechce takže u jednotky zůstane na další misi která je sledovat Německé linie a jaký koliv náznak příprav k protiútoku musí hlásit. A tady začíná naprosto parádní atmosféra kdy na cestě k zámku najdou dvě mrtvoly naaranžované do taneční polohy. Atmosféra stále houstne ale na konec to trochu pokazí ten tragický konec vánoc. Pak skončila hlavní dějová linie a posledních dvacet minut bylo o ústupu z jejich pozorovacího stanoviště kde jsou klasicky německé polopásy jenom Americké M3 přestříkané na šedo s znakem Wehrmachtu a ten trochu zvláštní průběhu ústupy kdy se prostě jen chvíli projíždí lesem na džípu mrtvým kámošem na kříži a pak ten morbidní návrat k americkým liniím. Film byl místy až tak trochu abstraktní plný podivných záběru které ještě víc podtrhovali onu tajemnou atmosféru filmu. Pak se ale to tajemno rozplynulo a atmosféra byla v háji proto jen čtyři (Bílé)Hvězdy

Šťastné a veselésa mi z príbehového spojenia: vojna + čo vie spôsobiť čaro Vianoc na fronte, páčilo viac. Aj Hliadka v Ardenách má svoje momenty, dobrých hercov, atmosféru neistoty, ale nebola až tak zaujímavá a tempom strhujúca, ako spomínaný film v úvode. Na jedno pozretie ale i tak uchádzajúci kúsok, silný najmä v závere kedy sa do plánu hrdinov zapletie matka Wilkins Gary Sinise. 60%

Podobně jako u Pollackova Hájili jsme hrad z toho úplně čiší ten literární původ, což těm, kteří čekají na kulometné palby a vyhřezlá střeva na dně zákopů, nemusí dvakrát vyhovovat. Stejně jako ve Whartonově novele se ošklivost války připomíná spíše radostmi života a zároveň vše směřuje k důkazu o absolutní nevyzpytatelnosti válečného šílenství, kdy se dobrá vůle a úmysly rychle mohou zvrtnout v něco strašného. Co pro Tenkou červenou linii udělala hudba Hanse Zimmera, to umí tady ta Marka Ishama. Její magičnost to pozvedá o úroveň výš..

Vcelku komorní film protkaný od začátku až do konce atmosférou zmaru odehrávající se v zasněžené krajině Ardenských lesů. V první půli snad až mysteriózní podívaná, kdy jsem nevěděl, co vlastně mám čekat. To se následně změnilo a o to více depresivněji film začal působit. Hudba tu dobře podkreslovala atmosféru, a stejně tak i uvěřitelné herecké výkony.

Třikrát jsem film rozkoukal a dohromady jsem se nedostal nikdy přes hodinu, protože mi film nebavil. Přes hodinu se mi povedlo dostat až napočtvrté. Druhá polovina je rozhodně zábavnější a příběhově zajímavější, akce a války obecně je tu minimum, protiválečný podtón filmu je více než zjevný. S postavami jsem se sžil a jejich osudy mi zajímaly až do úplného závěru. Ke castingu nelze nic vytknout, lepší snad ani být nemohl. První polovina však mohla mít trochu svižnější tempo. Celkově jsem byl spojojen. 3*