Hlídač č. 47 (1951)

Poté, co uprchl před nacisty a strávil více než deset let jako herec v Hollywoodu, založil český emigrant Hugo Haas vlastní produkční společnost a debutoval v Americe jako scenárista/režisér (předtím režíroval několik filmů v naší zemi) filmem Hlídač v.47 v roce 1951. Je dobrý svym obsazením i rozpočtem. Takový ošklivý malý noir plný napětí a nevyhnutelnosti.
Beverly Michaels hraje Betty, drobnou podvodnici, která se snaží prosperovat a tak zoufale touží po bydlení, že se vdá za mnohem staršího Hunkyho, dobrosrdečného železničního dělníka, kterého hraje sám Haas, protože je a) laskavý a b) má dům. Když Hunky náhle ohluchne, věci se zkomplikují.

Můj druhý snímek z Haasova amerického období, který mi po smutných pocitech z Podivného okouzlení spravil náladu. Po všech stránkách výborný film. Klobouk dolů před Hugo Haasem, který se takto dokázal prosadit v Hollywoodu a dělat naší zemi dobré jméno, ačkoli ho za to dnes téměř nikdo nevynáší, na rozdíl od poněkud přeceňovaného Formana, jehož tvorba byla sice oceněna oskary, ale z jehož filmů cítím občas jakési pohrdání lidmi i vlastí a některé jsou až na odpad (Hoří, má panenko). Z Haasových filmů je až na výjimky, jakou je Jiná žena, naopak obvykle ve větší či menší míře vždy cítit určitá laskavost a lidskost, což je mi rozhodně bližší. Je tomu tak i v případě Hlídače č. 47, který se naprosto vyrovná nejlepším snímkům své doby a provenience (v USA měl film úspěch a byl distribuován i do několika evropských států), a některé starší kusy jako například slavnou a tolik velebenou Casablancu s jejím nevěrohodným milostným příběhem a ignorancí ohledně reálií, která ji činí až směšnou, s přehledem strčí do kapsy. A člověk to musí obdivovat o to více, když uváží, že Haas své hollywoodské filmy točil s asi desetinou rozpočtu, jenž měli k dispozici jeho američtí kolegové, kteří navíc ani nemuseli jako on zvládat poněkud schizofrenní čtyřroli herce, scénáristy, režiséra i producenta v jedné osobě, což je samo o sobě dost těžké. (Do Hlídače navíc vrazil celé své životní úspory, zbytek si půjčil od přátel a Motin Picture Center a celý film točil podle Milana Haina bez sjednané distribuční dohody. A natočil ho za pouhých 12 dní. (Milan Hain: Americké filmy Huga Haase, Olomouc 2013, str. 51)) Je pravda, že zde měl Haas k ruce kvalitní literární předlohu. Upravil ji nicméně pro americké prostředí a podle sebe, a to dost výrazně, takže zůstal vlastně jen motiv hluchoty. Vůbec to ale nevadí, Mohavská poušť s americkou chatrčí dodává snímku patřičnou atmosféru, film je navíc díky této úpravě bez problémů sledovatelný i pro lidi, kteří psychothrilery nevyhledávají, a onen happy end jsem si alespoň já vysloveně přála a celou dobu v něj doufala, byť kniha končí jinak. (Haas se podle Haina po výhradách Breenova úřadu odklonil od tragického závěru s vraždou a sebevraždou a vrátil se k původně zamýšlenému dobrému konci snímku. (Hain 2013, str.49)) To musí mít vše temný konec a být to à la Hitchcock? Zdejší psychologická linie je přitom velmi dobře propracovaná. Hugo Haas tu hraje svou vděčnou roli staršího muže, které tak věrohodně dokázal předstírat i v době, kdy na ně ještě zdaleka neměl léta. A je v tom stále dobrý, možná ve svém civilním projevu ještě lepší. Jeho obličej a oči poskytují celou paletu pocitů, jimž divák beze zbytku věří. I jeho anglický projev je zde hravější a odlehčenější, dokonce se dočkáme i nějakého toho fórku ve stylu jeho prvorepublikových snímků (viz kafe). Zkrátka člověk má pocit, že starý dobrý Haas je zpět a ve formě, byť je vzhledem k závažnosti tématu jiný než ve svých komediích. Jeho hrdina je navíc díky své dobrotě, slušnosti a čestnosti sympaťák každým coulem. Ostatním hercům jejich role zjevně také sedí. V tomto směru je nejlepší Howland Chamberlain v rovněž sympatické roli profesora, který hraje s velikou lehkostí a živostí. Kamera je také velmi dobrá, je tu i dostatek záběrů na detail. Drama se stupňuje přesně tak, jak by mělo. Film i jednotlivé scény také mají spád a přesně takovou stopáž, jakou by měly mít. I konec je dostatečně úderný, a není ani příliš useknutý, ani natahovaný. Všeho je prostě přesně tak akorát. Zkrátka nemám co vytknout. Kdybych už něco hledala, dodala bych projevu Beverly Michaelsové více barevnosti. Od začátku filmu totiž nasadila styl povýšené arogance a prakticky celý part od začátku filmu až do konce odehrála na této jedné, intonačně rovné lajně. I zlo může být mnohovrstevnatější a mít více poloh. Tím spíše když postavy okolo ní hrají s menším či nulovým afektem. Nicméně to není nějaký veliký kaz filmu a ve výsledku byla ve své roli mrchy a osnovatelky vraždy uvěřitelná. Každého vlastenecky smýšlejícího Čecha pak nutně musí pohladit po duši Haasův odkaz na jeho domovinu v podobě portrétu TGM na stole. Hlavní hudební motiv filmu je pak údajně založen na nepublikovaném díle jeho bratra Pavla Haase. Člověku přitom vytanou na mysli poslední slova, která Hugo Haas pronesl v dokumentu natočeném krátce před smrtí ve svém vídeňském bytě: ,, Ale nikdo na světě mi nevezme Prahu a nevezme Brno. To jsou dvě světla v mým životě. Zářící světla." Krásná slova, která jsou ostatně pohlazením i pro nás Pražany, kteří milujeme celou svou zem a jsme hrdí na všechny její krásy, přestože jsme sami z důvodu svého původu tak často terčem výsměchu a urážek od obyvatel jiných měst ČR, kteří nás vlastně ani neznají. Pravý vlastenec rozdílu nečiní a pan Haas jím jistě byl. Na svou rodinu a rodnou zem nikdy nezapomněl, jak ve svých amerických filmech opakovaně dokazuje podobnými detaily. A když hlavní hrdina Hlídače č. 47 mluví o své lásce ke psům, mluví pan Haas opět za sebe. O to roztomilejší a pravdivější je ona závěrečná scéna. Tento snímek má duši a přes všechno skutečné utrpení v reálném životě tvůrce z něj dýchá i láska k lidem, a proto tentokrát zasloužených pět hvězdiček.

Viděla jsem všechny verze ,,Hlídače,, osobně uznávám tu první, díky výbornému výkonu Jaroslava Průchy, ovšem velice se mi svým pojetím líbil i Haasův výkon, režie, scénář i hlavní role, byť poplatná americkému divákovi. Oceňuji současně i výkon Beverly Michaels, která svou zištnou a bezskrupulozní Betty zahrála skvostně...

Mistru Haasovi dali v Americe filmový materiál na 78 minut, z Koptova psychologického románu o traumatu z války mu škrtli tu válku a místo ní tam lupli štěně. No, zpočátku to vypadalo na ohromný průšvih, jak se podaří udělat z psychologického románu komedii? A co je to vůbec za nápad? Pak to ale začně svištět, hlavně díky Haasovi. Třiadvacetiletá Michaels je zde stejně krásná jako odpudivá, jednorozměrnou postavu se jí zahrát podaří docela obstojně. A vzhledem k mikroskopické stopáži je to ukoukatelné a docela příjemné. Až na to štěně, které tam někdo připsal po lahvi nějakého pančovaného chlastu. V jednu chvíli je na plátně pokus o vraždu a v dalším střihu se HH mazlí s psíkem. No...

Slabulinká happyendová hovadinka na pondelňajšie dopoludnie. Mám silný dojem, že dramaturgia asi spala alebo pre film vôbec nič neurobila. Celý film som čakal, čo sa bude diať a čuduj sa svete - nedialo a neudialo sa vôbec nič. O spáde, zvratoch, alebo napínavosti nemôže byť ani reči a ten záver pre slabomyseľných ma dostal. Navyše herci podávali ochotnícky výkon, fakt netuším zmysel tohto filmu so značným odklonom od svojej predlohy.