Hiso hiso boši (2015)

Jsem zapřísáhlý nepřítel spoilerů, do nichž řadím i synopse, obsahy, trailery... . Ty mi slouží jen pro to, abych se rozhodl, jestli se na takový film v budoucnu podívám. Než se tak stane, tak zapomenu o čem měl být a (zpravidla) si ho pak užiju mnohem víc. U Hiso hiso boši jsem to aplikoval taky, ale efekt to mělo zničující; dlouho jsem nevěděl, která bije a v mých očích tak spadá do velmi malé skupiny filmů, které označuji jako artprasácké. Žádný jiný film mi netrvalo shlédnout tak dlouho, jako tento. Před dvěma týdny jsem začal. Vydržel jsem třetinu a vypínal jsem. Vysvětloval jsem si to únavou(přestože běžně se mi u filmů víčka neklíží) a protože má Hiso hiso boši velmi slušné recenze a bylo na doporučení, rozhodl jsem se počkat, dokud nebudu v superbdělém stavu. Dokonce jsem před pokračováním sežral celou krabičku bombónů. Nepomohlo to. Přitom má nádherný audiovizuál, je to sci-fi, je to neotřelé...mě ale filmy, které mají mdlý, nesrozumitelný, nebo dokonce žádný obsah a stojí především na na formě, většinou vůbec nebaví. Podobenství, alegorie, nebo jen náladu nesoucí obsah, je pro mě jako luštit křížovku, která nemá tajenku...nic mi to nedá, ani když ji vyluštím. Spousta lidí se stydí přiznat, že se jim nelíbí moderní umění, modely vyhlášených návrhářů, obrazy slavných malířů...nebo dobře hodnocené artové filmy. Tak k těmto lidem nepatřím. Hiso hiso boši je pro mě (trpělivého šachistu)jeden z nejnezáživnějších filmových zážitků. Pozitiva: Jednoznačně vizuální stránka filmu, tzn. kamera, exteriéry, design, fešná Megumi Kagurazaka. Šeptání. Nápad. Pomalé tempo.

Androidnej vesmírnej kuriérky príhody a skúsenosti. Pokiaľ čakáte dobrodružstvá s mimozemskými formami života na exotických planétach, máte smolu. Vesmír v tomto filme má veľmi blízko k tomu reálnemu, je prázdny a väčšinou sa v ňom nič nedeje, naša hrdinka sa v svojom plavidle plnom predpotopnej techniky venuje domácim prácam, strohej komunikácii s palubným kompjúterom a zhotovovaniu hlasových odkazov pre budúce poštárske generácie. Navštívené planéty tiež neprekypujú životom, celé je to čiernobiele, spomalené, tiché, ale zároveň tak nejako meditatívne, skľudňujúce, vizuálne uhrančivé a dokonca poetické. Môj druhý filmový zárez s takzvanou slow cinemou, hodnotím ho o trochu lepšie akoHeyaod rovnakého režiséra, do svojho bežného programu asi takéto filmy nezaradím, ale tak raz do roka som ochotný si podobný filmový zážitok dopriať. A trochu mi to atmosférou pripomenulo niektoré sci-fi poviedky, čo som čítal kedysi dávno. Za tri a pol lietajúceho hmyzu pod neónkovým krytom.(vďaka Willymu Kufaltovi za titulky a zaradenie do premietania)

„Watashitachiha amanogawa no chūshin ni chikadzuite imasu.”[=Blížime sa do centra Mliečnej dráhy.]•JaponskáJeanne Dielmanová, tentoraz sa nachádzajúcou v akomsi „vesmírnom korábe” s vlastnou domácnosťou, ako povedzme priamo spadajúcou, a k tomu rovnako azda aj vychádzajúcou činnosťou tejto ústrednej protagonistky menomJoko Suzukiová- tak to ma vari vskutku akosi ihneď napadlo, akonáhle som sa vlastne následne trošku viacej zapozeral do danej, vedeckofantastickej štylizácie v podaníŠ. Sonoa- vytvárajúceho priam neuveriteľný, tzv. artový gýč - inými slovami povedané, sa z jeho strany jedná o pseudoumenie → Au, to ale strašne [duševne] bolí... pomyslel som si, keď som sa musel iba neustále pozerať na príslušné dielo, ktoré v rámci pocitovej stránky, predsa zabolelo ešte oveľa viac, než je teda napokon pre mňa i vôbec únosné → takmer úplne neznesiteľná záležitosť!; a to ďalej ani nehovoriac o tom kontraproduktívnom „product placemente”, ktorý tento mimoriadne netalentovaný, japonský filmár, obsiahol do svojho diela - to sa tam ale náramne zvlášť hodilo - v opačnom slova zmysle.•P O Z O R: Nepliesť si pojmy s dojmami, pretože keď si subjektívne myslíš, že tvoríš pravé u m e n i e, tak sa v podstate iba škaredo mýliš; v takejto podobe, rozhodne máš od neho na svetelné roky ďaleko; to skrátka nemôžeš myslieť celkom úprimne.•A ústredná predstaviteľka v podaníM. Kagurazakovej, je manželkou hore uvedeného režiséra, čiže tým pádom to hneď automaticky hovorí samo za seba, že ich netreba brať celkovo príliš vážne [konkrétne sa objavila až v jeho siedmich dielach!]; [a] jednu hviezdičku udeľujem asi len za posledných desať minút, pričom [po]pri predchádzajúcich 90 minútach, sa naozajstne nejednalo o nič extra jednoduchého na celkový pocit; dalo mi to ale riadne zabrať, aby som to úspešne dotiahol až do zdarného konca, kedy som si poriadne vydýchol, že to mám už konečne za sebou!

Tvorba japonského režiséra Šiona Sona má vícero podob. Jednou z nich jsou i tyto pomalé černobílé snímky s uměleckým vizuálem a silně pocitovým dějem až na hraně psychedelického zážitku, čehož se mi dostalo už u jeho „meditativní gangsterky“Heya. Film s tak krásně poetickým originálním názvemHiso hiso bošise mi nejdřív chvíli jevil i přes jistou invenci chvilkami až monotónním, jenže poezie černobílých záběrů (v případě první návštěvy Země i zesilněna jedinou barevnou scénou!) vytvořena z pomyslné rutiny galaktické kuriérky cestující s balíčky za různými lidi napříč planetami mě stále něčím upoutala a moje pohlcení jenom sílilo. Podmanivých zážitků ústřední robotky (tedy zážitků alespoň pro diváka, necítí-li robotka asi víc než naprogramovanou práci) stále přibývá a každé přistání s krátkou návštěvou planety a splněním poslání je zpracováno originálním a jiným způsobem. K nejsilnějším pro mě patřilo to druhé, v němž sledujeme chlapíka na kole v postapokalyptickém světě. Jeho chůze s plechovkou pod botou dotváří až magický rytmus chodu právě navštíveného světa a Sonovi se daří vykřesat úžasně magickou poezii i z naprosto nevzhledného, zapadlého a zničeného světa. Za vrchol a snad nejikoničtější scénu této skromné japonské „Vesmírné odysey“ kinematografie 21. století však považuji závěrečnou procházku podchodem stínoher. Celý film je vizuálně, zvukově i postupným rozbalováním poselství o hledání a vnímání pozitivních stránek světa navzdory jedné tváři reality kolem doslova vypiplaný, ale zmíněná dlouhá předposlední scéna znamená ještě takový samostatný bonusový zážitek navíc. Šion Sono opět potvrzuje tezi, že nejzajímavější současné filmy jsou často ty, které v televizi neuvidíte.[90%]

Když člověk přetrpí úvodních 25 minut, které jsou dost nudné a pouze o tom, že hlavní hrdinka, robotka, dělá rutinní věci. Pak se to ale naštěstí vzchopí, každou minutu je to stále lepší a zajímavější a nakonec z Hiso hiso boši vypadne dost povedený film, který nejen že je dost poetický (přičemž na té poetice stojí především), ale má i dost co říct. Může se zdát, že je to bez děje, ale celé je to o tom, co dělá člověka člověkem, že je pro co žít i ve zničeném světě a že žijeme hlavně z drobností, které nám v životě dělají radost a pomáhají nám překonávat každodenní problémy a nudnou rutinu. Nemusí se to při tom extra pomalém tempu znát, ale kupodivu tam odkazů na tyhle myšlenky je víc než dost a posouvají tak tu poetiku někam výš. Já se totiž ze začátku dost bál, že to bude stát jen na ní a o nic víc nepůjde, ale jsem rád, že jsem se mýlil a že mě Šion Sono i na podruhé dokázal mile překvapit. Sice zkrácení by tomu pomohlo a funkčnost celého toho vesmíru zůstává velkou záhadou (ale o její budování tu ani nešlo), ale jinak mi to fakt sedlo. Včetně toho promyšleného vizuálu, který zručně pracuje s různými prvky (plechovka), do jisté míry i s hlavní postavou a umí i vyprávět pouhým obrazem. Už jen proto se mi nejvíc líbila ta předposlední scéna, která mě naprosto dostala a přišla mi dokonale zpracovaná filmařsky i vyzněním. Nejen tady je vidět, že Sono talent prostě má, protože takhle povedenou filmovou scénu jsem už celkem dlouho neviděl. A hodně mě bavilo i to cestování po planetách, protože v tom mi to zase maličko připomněloWandera... Btw vlastně až teď mi dochází, že tohle je přesně ten styl space opery, jaký jsem vždycky chtěl vidět. Tak se mi to konečně poštěstilo :-) A dotáhnout to určité mínusy, asi bych si ten film fakt hodně zamiloval. 4*