Frankofonie (2015)

Film je predstavovaný ako hraný dokument a odohráva sa v dvoch časových pásmach, súčasnosť a obdobie roku 1940. Nachádzame sa v mesiaci jún, kedy Francúzsko podpísalo kapituláciu a Nemecko obsadzuje 15.6.1940 bez boja hlavné mesto Paríž. Vláda ho vyhlásila za „Otvorené mesto“. Otvorené mesto je vojenský termín, ktorý vo vojnovom práve označuje mesto alebo sídlo, ktoré nie je bránené a teda nesmie byť bombardované alebo naň útočiť. Vyhlásenie otvoreným mestom má znamenať, že mesto a prítomné jednotky v ňom upúšťajú od všetkého obranného úsilia. Útočiaca armády môže do neho bez odporu vstúpiť. Zmyslom má byť ochrana historických pamiatok pred zničením. A hlavnou dejovou osnovou je stretnutie dvoch ľudí - nemeckého generála grófa Meternicha (Franz von Wolff-Metternich) a riaditeľa francúzskych múzeí Jacques Jaujarda. Dňa 25. augusta 1939 zatvoril Jaujard Louvr, údajne kvôli údržbe objektov. Celé 3 dni a noci stovky pracovníkov Louvru, študentov umenia a ďalších dobrovoľníkov balili poklady múzea do drevených debien. Na deň 28.8.1939 riaditeľ objednáva súkromné auta, taxíky, nákladné auta a sťahovacie vozy a konvoj 203 vozidiel vyráža na stovky utajených zámkov vo Francúzsku, kde týchto 1862 drevených debien je ukrytých a držaných v anonymite a bezpečí. Posledný obraz je ukrytý 1.9.1939 v dobe kedy začala 2. svetová vojna. A tak s pokojným svedomím odovzdáva Jaujarda Louvr nemeckému správcovi. Jedinou vecou, ktorú sa vo Frankofónii oplatí vidieť, je samotný Louvr a umelecké diela v ňom zhromaždené. Umenie vždy ostáva nad vojnami a politickými ambíciami. Straty na ľudských životoch ale aj materiálne v druhej svetovej vojne sa dajú spočítať, určiť ale straty na zničenej kultúre, historických pamiatkach sa nedá. Ale to nie je prípad Louvru, vďaka jeho riaditeľovi ale aj francúzskemu odboju sa všetky zachránené diela vracajú na svoje miesta bez akéhokoľvek poškodenia. Práve naopak do držby sa im dostalo aj viac ako 45 tisíc umeleckých objektov, ktoré ukradli nacisti na francúzskom území. Zatiaľ vlastníci 2000 umeleckých objektov z toho 296 obrazov zostávajú neznámi a tak ich skladujú v Louvru.

Tak tento snímok išiel úplne opačným smerom, akým je nastavená moja hlava a moje vnímanie kvalitného snímku. Chápem, že artovo to mohlo byť podané fajn, ale keď už mám stráviť hodinu a pol pri kompe, tak uprednostňujem niečo aspoň trošku zaujímavé alebo zábavné. Toto mi dalo akurát tak vkusné pohľady do prostredia Louvre v Paríži, ale inak to pre mňa bola len znôška nezmyslov, ktoré v konečnom dôsledku vytvorili jeden chaotický kvázi dokumentárny snímok. Strašné. 20 %

V titulcích filmu uvedeno: český název Frankofonie - okupovaný Louvre.

„Kde bychom byli bez muzeí,“ táže se průvodce filmovým esejem Alexandra Sokurova (totožný s režisérem) a zprvu není jisté, zda to myslí vážně nebo ironicky. Na cestě do Louvru se zpřítomňuje celá zkušenost muzejního návštěvníka, který důvěrně poznal sklon muzejních kurátorů, vesměs bytostí hluboce zamilovaných do svého snu o trvalosti a úplnosti pečlivě deponovaných pokladů, manipulovat návštěvníky – vést je tou nejkratší cestou od vchodu k východu a ubezpečit je, že i v jejich životech je všechno na svém místě a klimatizováno. Přestože výklad nejednou ukročí k sebeironii, doceňuje smysl těchto pokladnic bezvýhradně – a otázky, které pokládá, by měl sdílet, každý kurátor. Jak se podílí dějiny evropského portrétu na společensko-politickém vývoji kontinentu, potažmo na psychologii moderního člověka, který jejich prostřednictvím spoluutváří předlouhou kontinuitu usouvztažňování s předky? „Proč nás umění nechce naučit předvídání věcí budoucích?“ Nekonfrontují se ovšem jen s exponáty v Louvru. Současně se vypráví historie německé okupace Francie a tematizuje se zájem okupantů o památky, zvláště o Louvre – na pozadí kolonizačních výprav, ochuzujících dobývané země o jejich paměť a v souvislosti s válčením nacistů na východní frontě. Hrané vstupy prohlubují bezčasí vládnoucí v sálech, jimž se průvodce, ten potměšilý kustód, věnuje stále soustředěněji, i slouží jako další obrazy této sbírky, jen tentokrát kinetické. Pohybem vstupuje do vyprávění historie, události, osobnosti, analogie – a celek současně jinotajně aktualizuje. Ryzí expozice na stříbrném plátně v cinéma Edisonline…(01.02.2024)

Alexandr Sokurov zpracoval prohlídku slavného pařížského muzea Louvre v propojení s druhou světovou válkou skutečně tak, že jsem si připadal jako v pomyslném audiovizuálním muzeu. Během prohlídky v tomto muzeu se návštěvník neprochází, ale obsah se promítá v spleti výtvarných a filmařských nápadů před divákem. Nesmírně originální forma inklinující k dokumentu, současně však sestavena z množství hraných záběrů stylizovaných do archivních záznamů nebo fantaskních proslovů již mrtvých osobností do kamery, vytváří v nejedné scéně unikátní zážitek. Obsah tu spolehlivě funguje jako dějepisně geografické opáčko o Paříži zejména v souvislosti s druhou světovou. Problém je, že se s výjimkou závěrečného sezení dvou důležitých a opomíjených mužů činu v záchraně o francouzskou kulturu (tato pasáž k závěru s nasloucháním hlasu vyprávějícímu o budoucím životě mi určitě dojmy jenom pozvedla) jsem z filmu navzdory oné invenci neměl žádné silnější dojmy a do opakované návštěvy se určitě nepohrnu. Toho poutavého pro jednu návštěvu v SokurověFrankofoniivšak bylo určitě dost a věřím, že milovníkům historicko-politických dokumentů nebo filmařských experimentů se taková návštěva může zamlouvat ještě víc. Přiznám se, že mě zaskočila trochu nepřipraveného.[65%](22.05.2023)