Děti úplňku (2017)

Od detstva mám blízko k rôznym druhom postihnutia. Najmä, ak máte v rodine človeka s postihnutím. Kľučkujete – od hľadania odpovedí – po hľadanie pomoci – až po snahu o porozumenie a pochopenie ich prežívania. Dokonca aj v pracovnom živote stretávam takéto deti. Na našej ulici sídli autistické centrum. Poznám niekoľko zamestnancov, pár rodičov a ich deti. A skláňam sa pred trpezlivosťou, ktorú denne vynakladajú, vôbec to nie je jednoduché. Ako môžeme vidieť v tomto dokumente, v ktorom sa pred kameru dokázalo postaviť niekoľko rodín, celý sociálny systém je problém. Vo filme nie sú prehnané emócie typu - ľutujte nás, máme to ťažké, ale príbehy o ľudskosti. Veď kto by nechcel pomôcť dieťaťu?

Výborně natočené. Ale je mi upřímně líto rodičů. Obdivuji je, že to vůbec zvládají. Co taky jiného jim zbývá, když některé ty děti i dospělé nechtějí ani do ústavu. Kdo se o ně bude starat, až rodiče umřou? Stejně v tom ústavu skončí. To mě vždycky přišlo šílené, že tam někdo musí žít. Na druhou stranu pokud jsou ti lidé agresivní pro sebe a okolí,v některých případech by to bylo dobré řešení. Holka házející věci kolem sebe, napadající ostatní,to je takový extrém, že je to o zdraví.

Je to sice pár let starý dokument, ale dostala jsem se k němu až nyní přes křest jednoho kalendáře, jehož výtěžek půjde právě na "hotel" pro těžce zvladatelné autisty. Moje dobrá a strašně hodná kamarádka, která právě takového synka má, byla ale vůči tomuto dokumentu natolik kritická (připadal jí velice přehnaný a zbytečně negativní) dokonce použila sprosté (sic!) slovo, což jsem u ní slyšela snad poprvé v životě, že jsem zbystřila a dokument jsem si obstarala. A ač o tom něco vím a autismus pro mě není neznámé téma, beztak jsem byla zděšena, viděnému jsem věřila a a znovu si uvědomila, že nemocný mozek je opravdu jedno z nejhorších prokletí a humanistický úzus v nás i v celé společnosti, s tím absolutně neumí nakládat. Proto nezbývá než jim aspoň trochu pomoct a přispět, tyto rodiny to mají nesmírně, nepředstavitelne těžké.

"Říkala mi jedna moje kamarádka, že když vonemocní, nebo se narodí zvíře s postižením, tak se ta smečka buď semkne, a vlastně se o něj postará a nebo ho vyštípe z tý smečky ven. Já se v tudle chvíli cítím s Dorkou vyštípávána ven." Moje milá zlatá paní, ve zvířecí říši to funguje jen jedním způsobem: narodí se slabý jedinec a je to pro něj konečná, už samotná matka se ho bude snažit zabít nebo aspoň zbavit. Tak buďte ráda, že v tomhle ohledu nejsme jako zvířata a právě o slabé jedince se aspoň nějak postaráme. Postarat se o znevýhodněné osoby (ať už psychicky, fyzicky, kombinovaně) byl, je a bude vždycky problém. Už jen, když si připomenu, co jsem se učila na státnice. Zoufale malé množství ústavů, stacionářů a dalších zařízení, které by pomohly rodičům. Ale i kdyby byl dostatek, kdo tam asi bude pracovat? Je to nesmírně náročná práce, u které člověk nevydrží celý život. A proto obrovský respekt rodičům (i pracovníkům zařízení).  Téměř neustále se v práci setkávám s dětmi, které mají kombinovaný typ postižení a neustále dávám za pravdu naší magistře, co nás učila, že hlavním problémem je to, jak se technika zdokonaluje. Před lety se dříve narozené děti nepodařilo zachránit a tak příroda udělala přirozený výběr, slabý jedinec nepřežil. Ale dnes doktoři dokáží odrodit sebevíc nevyvinuté dítě a v inkubátoru ho "dopéct" jenomže už když se to dítě narodí dřív, tak má predispozice k postižení a to nezmizí, jakmile se vytáhne z inkubátoru. 98% všech dětí, jejichž diagnózu si v práci přečtu má extrémní prematuritu. Chápu, že to doktorovi zvedne ego, když dokáže zachránit dítě, které se mu sotva vleze do dlaně, ale stojí to za to? Stojí to pak těm rodičům za celoživotní odříkávání a sebeobětování pro dítě, když ani nemají od státu zabezpečenou tolik potřebnou pomoc?  Velmi dobrý a potřebný dokument ukazující realitu. A opět něco ze školy: Vyspělost státu se dá měřit podle toho, jak je schopen zabezpečit osoby se zdravotním postižením.

Neuvěřitelně silné téma, po jehož shlédnutí mám pocit, že můj život je peříčko. Ty rodiny mají můj neskonalý obdiv, rodiče jsou hrdinové. Zmiňovat, že stát zase jednou selhal, je téměř zbytečné. Jen ve mě pořád hlodá otázka, proč se vynakládají miliardy (celosvětově) na prozkoumání kdejaké díry ve vesmíru, na nové zbraňové systémy atd, místo toho, aby se to nacpalo do výzkumu duševních chorob a trvale poruchových stavů poškození mozku. Nejen, že nevíme proč to vzniká, ale ani jak to dříve odhalit a natož jak to léčit. Psychiatrie je neléčí, ta dopuje, ne že by nechtěli, oni neví jak. A to nejde jen o těžké autisty, ale i o jiné postižení podobného typu. Tvůrci filmu mají můj obdiv a 1000% k tomu.