Děti bez lásky (1963)

Velmi důležitý dokument. Po rozkladu společnosti v 50. letech by se mohlo zdát, že klasická rodina už je passé, vše zastoupí stát. Nicméně odkládat velmi malé děti do celotýdenních jeslí není značka ideál. Na problém bylo poukázáno, rozšířila se debata, Svazu žen se nepodařilo film zakázat, ale problém stále trvá.

zajímavý dokument z 60. let. řeší rozdíl mezi dětmi z milujících rodin VS. dětmi vyrůstajících v dětských domovech/kojeneckém ústavu. ti mají nedostatek citového pouta k jednomu člověku, a to je problém. v dokumentu jsou rozhovory s dětmi, které rodiče poslali do léčebny kvůli jejich problémovému chování. všechny odešly se stejnou diagnózou – deprivační syndrom neboli syndrom citové deprivace. psychická deprivace je stav, kdy dítě nemá dostatečnou příležitost uspokojit své základní psychické potřeby po delší dobu. příklad: kojenec, kterému se jeho matka nebo ošetřovatelka v kojeneckém ústavu věnuje jen tehdy, když potřebuje přebalit a nakrmit, nemazlí se s ním a nevěnuje se mu individuálně, výrazně zaostává ve svém vývoji. (dítě má problém navázat hlubší vztah k dospělému člověku, je agresivní atd.) „každá nová zkušenost není pak příležitostí k radostným objevům, ale jen a jen pramenem strachu.“ … děti putují z jednoho dětského domova do druhého, takže ztrácí kontakt s lidmi, kteří je dosavad vychovávali. tahle skutečnost podle mě tomu člověku v dospělosti brání vytvářet si silné vztahy. získávání důvěry je těžší. to samé platí i pro děti, které byly od miminka zanedbáváni; nejen fyzicky, ale i emočně. poté se bojí, že ztratí svého milovaného člověka. možná se pak chovají zbytečně majetnicky, ale to jen kvůli tomu, že už nechtějí nikoho ztratit…

Alarmujúce svedectvo, aj keď viem si to predstaviť ešte naliehavejšie spracované. Ale možno to bol zámer psychológov, na čele s Matějčekom, ktorí poznali človeka a vedeli čo mu treba dať pod nos, aby to zabralo. No a ono to zabralo na komunistov, ktorí tu od víťazného februára nastavili režim, aj vo výchove, lebo do všetkého sa musel štát pliesť. Takže za toto klobúk dole. K dokumentu samému mám len výhrady k strihom v úvode, kedy nie je jasné čo to za postavy vystupujú a aké sú medzi nimi vzťahy. Zvyšok diela sa už upne na zrozumiteľné fakty a situácie, ktoré sú podnetné. Úplná topka je maco ako darček pre dieťa, ktoré vyrastá v rodine a pre dieťa, ktoré vyrastá v ústave. Ten kontrast je zarážajúci, až sa človeku nad toľkými zmarenými životmi chce zaplakať. Lebo ako priznáva v neskorších štúdiách sám Matějček, to, že tieto deti netrávili dostatok času s jedným človekom, ktorý by na ne sústredil svoju pozornosť a poskytol im pocit ochrany a bezpečia, s ktorým by si vytvorili citovú väzbu, im spôsobilo psychické zranenia. A tieto zranenia sú trvalé.

Je to vlastně taková agitka, ale potřebná. Líbí se mi, že je ukázáno, že dětské domovy i jesle dělají, co mohou, a na ně samotné vinu svalovat nelze. Jsou to každopádně dost smutné záběry a ze srovnání děti bez rodiny vycházejí uboze. Ale dialogy dětí s panem Matějčkem bych dokázal sledovat třeba celé hodiny...

Smutné oči dětí, které vyrůstají v ústavech, kde mají lásku přesně odměřenou na minuty. Oproti tomu štěstí a radost dětí v láskyplné rodičovské péči. Tento dokument je z hlediska výchovy dětí zásadní a měli by ho sledovat lidé (politici) i dnes. Rodičovskou lásku nenahradí sebelepší jesle, televize ani internet.