Chytrost má děravé šaty (1974)

Překvapivě příjemná pohádka. A se skvělým hereckým obsazením. Petr Štěpánek si evidentně užíval jak roli vladaře, tak roli potulného derviše. Jana Preissová je neobyčejně půvabná a jeden plně chápe, že je z ní vladař/derviš úplně auf. A Zdeněk Dítě zahrál svého namachrovaného a nezdolného kováře s velkou chutí.

Příběh ze sbírky Tisíc a jedna noc je hezký, jeho televizní zpracování je však hodně laciné. Zaujala mě scéna smlouvání o cenu měděného svícnu. Úplně stejný svícen mám doma. Je to albánský výrobek. Československo začátkem sedmdesátých let i později obchodovalo s Albánií, jež nám platila hlavně okrasnými měděnými předměty, které se prodávaly v prodejnách Orient, a vysoce kvalitním albánským koňakem, který se prodával snad úplně všude. V knižní verzi příběhu kovář Básim žádnou dceru nemá a jeví se jako egocentrický misantrop. Co přes den vydělá, to večer projí a propije a ještě si může dovolit hradit výdaje za osvětlení svého příbytku. Novější televizní verze téhož příběhu (O kováři Básimovi, 1996) se literární předlohy drží věrněji a žádnou Básimovu dceru do děje nemíchá. – Tisíc a jedna noc obsahuje mnoho pěkných vyprávění. Mohli by natočit třeba anekdotickou historku o tom, jak vládce věřících laškuje v posteli se třemi otrokyněmi: syrskou, perskou a médskou. Holky se dohadují, komu patří pták. Jedna tvrdí, že pták patří tomu, kdo ho první uvidí, druhá míní, že pták patří tomu, kdo ho vyplaší, třetí prohlásí, že pták patří tomu, kdo jej chytí.

Pohádka-podobenství zjevně inspirovaná TISÍCEM A JEDNOU NOCÍ nepostrádá lehký půvab, který byl do něj vložen scénářem a nápaditou režií. Lehce nahozený příběh dává vyniknout páru Štěpánek - Preissová, pro nějž ostatní dotváří tu lehkost, v níž se skrývá hluboká moudrost a lidská procítěnost. Přetavení orientálního tématu do českého prostředí je citlivé, mimořádně dobře zvládnuté a naše - tehdy československé - prostředí kultivující. A osvěžující.

Říkala jsem si, jakou reakci by dnes vzbudilo natočit pohádku s orientálními motivy, kde dívky nosí roušky, hrdinou je sultán, který vlastní harém, a lidé tam vzývají Alláha. Asi by se rozproudila internetová bouře, jakouže indoktrinací a muslimskou propagandou to zase ČT krmí naše nebohé děti. V roce 1974 však ještě nikoho nic takového nenapadlo, Preissová byla divukrásná a vpravdě pohádková a Petr Štěpánek velmi pohledný muž. Takže jsem se těšila, jak si užiju tuhle studiovou cestu do dávné Arábie…  A místo toho jsem dostala stupidní příběh, kdy se z neznámého důvodu sultán mstí nebohému (dobře, trochu velkohubému, ale to není zločin) kováři, znemožňuje jemu i dalším obživu a pak ho zlotřile testuje, jestli pořád ještě bude mít nezaměstnaný kovář dost peněz na večeři, jak sliboval. Ten příběh není jen hloupý, ale je zákeřný a morálně zkažený. Pokud by pohádka měla mít morální ponaučení, tak tohle zní leda: „Když si bohatý, můžeš si dělat, co chceš. Když si chudý, můžeš se z toho jen snažit vykecat.“ Za poťouchlé skutky čeká boháče odměna v podobě krásné dívky – která se zařadí k dalším, nyní už okoukaným, holkám z harému. Pracující třída se může radovat, že nepřišla o hlavu a získala místo sluhy. ….  Ne, tahle pohádka není jen blbá, ona je i zlá. SHRNUTÍ: Kterak si sultán z nudy rozšířil harém i služebnictvo a ještě se zadarmo najedl na úkor řemeslníka.

Příběh o kováři Básimovi a jeho setkání s baghdádským chalífou Hárúnem ´ar-Rašídem pocházející z jiných redakcí sbírky Tisíc a jedné noci se dočkal filmového zpracování hned dvakrát, a tyto dvě verze, Chytrost má děravé šaty z roku 1974 a O kováři Básimovi z roku 1996, logicky vybízí ke srovnání. Pokud jde o věrnost původní literární předloze, vyhraje verze novější, byť i ona některé části příběhu z pochopitelných důvodů vypouští. Jinak se ovšem textu drží často i v dialozích. Chytrost má děravé šaty využívá jen rámcovou kostru pohádky a děj umisťuje do Isfahánu. Je ovšem otázka, zda nevychází z nějaké jiné verze příběhu. Obě verze jsou pak obohaceny o přítomnost ženského elementu. V případě nové verze je ovšem přítomnost chalífovy manželky (ač vložené způsobem, který není proti duchu příběhů Tisíce a jedné noci) zcela zbytečná, zatímco ve verzi starší je to právě zpěv Básimovy dcery, který vladaře upoutá a dovede do jeho příbytku, aby to nakonec byla láska, která jej zbaví trudnomyslnosti. Pokud jde o perské a muslimské reálie, snímek O kováři Básimovi v některých momentech působí lépe, nicméně není prost řady chyb. V tomto směru zarazí zejména ledabylost ve výslovnosti některých slov jako chálífa místo chalífa či dírhám místo dirham, které scénarista opsal špatně z překladu prof. Tauera, na který se film odvolává. Znalce arabštiny to poněkud tahá za uši. Potěší naopak správná asimilace souhlásky r ve jméně Hárún ar-Rašíd. Vcelku běžnou chybou je samozřejmě postup muslimské modlitby, která začíná vestoje a ono profláklé klanění k zemi následuje až později. Některé chyby se pak vyskytují v obou filmech (viz židle). Na tomto místě si neodpustím malou poznámku bokem: Alláh znamená ten bůh, tedy Bůh s velkým b, neboť je jen jeden, společný pro muslimy, židy a křesťany, a právě neustálé cpaní Alláha všude vyvolává dojem, že muslimové snad věří v nějakého jiného. Ostatně Felix Tauer rovněž používá jen Bůh. Zpět k filmům. Pokud jde o hereckou stránku, oba snímky sice disponují kvalitními herci a herečkami a Martin Štěpánek stejně jako Oldřich Navrátil odpovídají jistě původnímu příběhu lépe, přesto herecké výkony v Chytrost má děravé šaty působí, ač mnohdy uplatněny na menším prostoru, daleko precizněji, přesněji, věrohodněji a zároveň barvitěji. Klukovsky rozmarný vladař v podání Petra Štěpánka, který je navíc namaskován, jako by z oka vypadl hercům z některých skutečně orientálních filmů, je výborný. A to o jeho prohnaných očích sedí. Skvělý je i Zdeněk Dítě v roli kováře a další herci v menších rolích. Jana Preissová je pak doslova ztělesněním tajemné perské krásky-loutnářky. Se Štěpánkem navíc tvoří už od Manon Lescaut a Mrtvého prince velice sympatický pár. Humor zde spočívá právě ve výkonech hlavních protagonistů spíše než v humoru slovním, který charakterizuje novější verzi (byť černý otrok v podání Vydry v novější verzi je vzhledem k jeho fyziognomii komické spojení samo o sobě). Vizuální stránka Chytrost má děravé šaty oplývá barevností mnohem starších pohádek, která zvyšuje kouzlo snímku, a Básimova tabule je podstatně bohatší než v mladším filmu. Děj rovněž daleko lépe odsýpá. Jediným kazem je poněkud uspěchaný závěr, kdy není zcela jasné, jak byla Básimova dcera zatčena a proč šla na popravu klidně. Patrně vladaře poznala. Když to tedy shrnu, mladší verzi jsem viděla jako první a tehdy se mi dost líbila, avšak ve srovnání se svou starší předchůdkyní poněkud vybledla. Mám ráda obě adaptace, ale měla-li bych si přece jen vybrat, dám přednost staršímu snímku, protože z něj na mne navzdory skromnějším kulisám paradoxně ten Orient dýchl víc než z daleko studiověji působící mladší verze, protože oplývá lepšími hereckými výkony, a protože má větší šťávu a švih a je celkově líbeznější. A poučení z pohádky jako takové? V Chytrost má děravé šaty jednak už zmíněná láska, kterou vládce postrádal. V obou verzích pak ono Básimovo ,, má obživa je u Boha". Žít z ruky do huby a nemyslet na zítřek jistě rozumné není, ale Básimův přístup má i kladný aspekt, a sice nehromadit mamon a víc majetku, než člověk opravdu k životu potřebuje, a tento život žít beze strachu a s důvěrou. Vždyť konec konců síla myšlenky či víry umí pohnout nebesy.