Cesty naděje (2005)

Česká dokumentaristka Kristina Vlachová natočila v produkci slovenského Ústavu paměti národa středometrážní snímek z cyklu Zločiny nacismu a komunismu, který líčí osudy Židů ze slovenských Medzilaborců. Zde žily komunity haličských Židů, kteří na Slovensko přišli už v 18. století. Samostatný Slovenský stát přistoupil pod vlivem Třetí říše k omezení práv a svobod občanů židovské národnosti. Zvrácená teorie krve a rasy s sebou přinesla i tzv. arizaci, přebírání majetku Židů Slováky. V březnu roku 1942 začaly ze Slovenska odjíždět první transporty do koncentračních táborů… Už naladění dobových slovenských filmových týdeníků je klíčem k situaci. Vedle vnější přítomnosti říše s jejími požadavky na konečné řešení židovské otázky nastupuje systém domácí organizace, státní a církevní svévole, které se aktivně účastnila velká část obyvatel Slovenska. Arizátoři věřili, že s převzetím majetku Židů odeslaných na smrt získávají moc, která je etnickou výsadou – závist měla být nahrazena panstvím. Slovenský režim, který podlehl národovecké závrati, napodoboval jednání německé fašistické moci, která ovšem nebyla určující, ale inspirující. Groteskní prvek je v tomto kopírování: Slováci se v očích Němců chtěli stát svůdnými Slovany. Z vděčnosti k nim v roli svobodných fašistů přehrávali, aby je oslnili, a dokonce jim za své truchlivé vystoupení platili – 500 říšských marek za každého deportovaného Žida (v úředním jazyce šlo o tzv. poplatek za usídlení). O osudu Slováků a Židů nakonec musely rozhodnout bitvy vedené především někým jiným. Jaká ironie, že některé národy stály po válce na straně vítězů. Zvláště ty, které svoji získanou svobodu zneužily k tomu, aby o ni připravily druhé.