Célina a Julie si vyjely na lodi (1974)

tohle bych pouštěl těžkým delikventům za trest. A nesměli by u toho usnout, což je tedy těžký oříšek. Já vydržel něco přes hodinu, což si myslím, že je nadlidský výkon, vzhledem k tomu, že se ve filmu za tu dobu neodehrálo nic, co by vzbudilo můj zájem, nic, co by alespoň naznačilo nějaký děj. Úplně chápu, že film trvá víc jak tři hodiny. Aby taky ne, když to, co by jiný film vyjádřil za 10 sekund, tady trvá 2 minuty. Je to pouhé vršení scén, které nedávají žádný smysl, bezbřehá nuda bez vtipu. Pravý poklad pro peudointelektuály, aby mohli následně žvanit o tom, jak snímek pochopili a jak je nesmírně obohatil.

Céline a Julie si vyšli na loďku... po troch hodinách stopáže. Vážne nejde o žiaden francúzsky impresionizmus, ale o komplikovaný mindfuck, ktorý na plné pochopenie treba vidieť viackrát. Alebo sa môžete riadiť heslom "nesnažte sa to pochopiť, precíťte to" a ono sa to skutočne dá veľmi intenzívne precítiť a nechávať sa neustále prekvapovať tým, ako sa vraciame k už videnému a či to "náhodou" dáva celé aj zmysel. Vychádza to z Alenky, ale zo Céline a Julie zase vychádzajú, či už vedome, alebo nevedome, aj také Memento či V koži Johna Malkovicha. A keď máme na konci tú naratívnu slučku, tak aj iné diela.

Tak působivý film to celou dobu byl, ale pak musela přijít poslední minuta, která to celé pohřbila... Samozřejmě, že se dá vykládat mnoha způsoby (ostatně jako celý film) a mnoho z nich by bylo v Rivettův prospěch, ale mě z toho především plyne jedno z největších a nejotravnějších žánrových klišé, možná i to ze všech nejhorší. Třeba tam má být jako podvratný záměr, ale ani po několika hodinách mi nejde na rozum, proč film, který celou dobu tak kreativně boří žánrová klišé, zakončí vše zrovna takhle a ne scénou na loďce. Takhle jsem dlouhou dobu měl jasno ve čtyřech hvězdách, ale teď jsem někde mezi třemi a čtyřmi a nevím, kam se přiklonit. Prvně mi moc nesedí to zdejší časté přirovnání k Sedmikráskám. Máme zde sice dvě dětinské ženy, které dělají blbosti, ale zatímco těm v Sedmikráskám nešlo o nic, Celině a Julii jde aspoň o vyřešení záhady podivného domu a co se týče jejich chování, nevnímal jsem je jako samoúčelné buřičky jako spíš dvě uvěřitelné ženské postavy se silně dětinským charakterem korunovaný vírou v bizarní kouzla nebo pohádkářskou povahu. Ono to vůbec se Sedmikráskami má minimum společného, jelikož ty jsou mnohoznačné, o ničem a o všem zároveň, zatímco Celina a Julie je především další demonstrace Rivettovy záliby v nadpřirozených a záhadných narativech, která si rád překrucuje do svého, neotřelého tvaru. Stejně jako vPaříž patří námneustále mystifikuje a zamlžuje realitu, stejně jako vDuellena to jde skrze fantasy prvek, jehož pravost či skutečná povaha není vysvětlena a stejně jako vPříběhu Marie a Julienadojde na nehororové pojetí duchů. Z toho všeho Rivette působí jako praotec mindfucků, který jednak ukazuje, jak jednoduché je mást diváka, ale také je na něm vidět, že ho baví pojímat tyto žánry úplně po svém a i když jsou ty tři hodiny a něco ne vždy strhující, dokázala mě jeho hra opravdu bavit. O hru s diváckým očekáváním zde jde především a mě si získala už od úvodní scény v parku, kdy Celina "nahání" Julii a pak se nedalo odhadnout, co přinese další scéna a už vůbec ne to, co nakonec vzejde z celého filmu. Na jednu stranu byla cesta k pointě to, co mě celé ty tři hodiny zajímalo, na tu druhou patří prokletá poslední minuta k tomu nejdůležitějšímu z ní a jako taková mi dojmy prostě shodit musela. Nakonec se ale, byť s určitou nechutí, přikloním k lepšímu hodnocení, jelikož mě po delší době Rivette skutečně zase zaujal a nerad bych to poslal na úroveň jiných jeho filmů, které mě tolik neoslovily. Ono to má hodně co do sebe, drtivou většinu času je to svěží, originální a plné precizně zarámovaných a působivých záběrů a celé to překroucení žánrů k obrazu Rivettovu je mi vždycky sympatické, jelikož by ho člověk na poli artového filmu v takové podobě úplně nečekal. A tohle bych ocenit měl, když se mu to tu povedlo víc udržet než třeba v Paříži. Slabé 4*

Celkom fajn surealistická absurditka (až provokačka) s miestami fascinujúcou atmosférou evokujúcou niekedy dosť zaujímavé pocity a predstavy (podmienené však kvantitou a kvalitou načítaných/napozeraných diel diváka). U mňa to boli o.i. spomienky na romány dvojice Boileau-Narcejac a najmä Japrisota.  Prílišná dĺžka filmu spôsobuje určitú nesúrodosť deja a znižuje jeho kompaktnosť ( u mňa presne o 1*).

Připadala jsem si jako u Sedmikrásek Věry Chytilové - taky mě to nebavilo. (19.07.2023)
Dala jsem tomu druhý pokus. Tempo je krutě pomalé, sice mám trénink ze šedesátek, ale buď jsem vypadla ze cviku nebo tu jde o něco jiného. Vizuálně je film zajímavý, líbila se mi i montáž, ale nenašla jsem nic tak výjimečného, abych změnila názor a hodnocení.  (31.1.2026)