Bílá nemoc (1937)

Ukázka toho, když se dva géniové dají dohromady, aby vytvořili nadčasové dílo. Tím prvním géniem je Karel Čapek, jehož Bílá nemoc je dosud neuvěřitelně aktuální, a je jen ostudné, že její autor nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu, ač na ni byl nominován sedmkrát. Zasloužil by si to nejen za Bílou nemoc. Tím druhým je Hugo Haas, který byl nejen skvělým hercem schopným zahrát cokoli, včetně přesvědčivých starců ve svých 30+, ale i dobrým scénáristou a přemýšlivým režisérem. V jeho případě je ostudou, že je tak často vnímán jen jako milovník v pár lehkých komediích a (díky autobiografii Mandlové, která jej využila stejně jako většinu mužů ve svém životě, aby na něm následně nenechala nit suchou) uživatel kokainu. Jeho přínos tak zůstává poněkud nedoceněn. Čapek prý roli Galéna napsal Haasovi přímo na tělo a i její následné zfimování nechal zcela na něm, údajně se slovy:,, Vy jste hrál Galéna, všecko víte, já vás znám, nejste gauner, nejste podvodník, napište, co chcete, a bude to dobrý.“ Sám autor věděl, že nikdo jiný než právě jeho přítel se svým civilním hereckým projevem, kterým přestihoval svou dobu, by nedokázal ztvárnit Galéna lépe. Stalo se, a dle mnohých jde o Haasovu nejlepší roli ve filmu vůbec. Není těžké pochopit proč. Herec věděl, že pravdu netřeba křičet. Svou postavu proto charakterizoval tichou mluvou a skromným projevem, kterým vytvořil úmyslný kontrast k řvoucí postavě Maršála, jehož výbušná energie se tříští o nenápadnou sílu tohoto prostého neústupného muže. Film je poctivým a takřka doslovným zpracováním předlohy. Jedinými výraznými změnami, k nimž se Haas oproti ní uchýlil, jsou připsání postavy Galénova kolegy Martina a určitý posun v osobě Maršála. Nejen díky nim není film pouhým přepisem divadelní hry, jak mu bylo a je některými vyčítáno. Soucitný Galén léčící asistentovu matku či zachraňující lidi po výbuchu v továrně je zde postavou veskrze kladnou. Jeho vlastní radikalismus je neustále mírněn pochybnostmi a soucitem s trpícími, a Galén dokonce přijímá po rozhovoru s Martinem válku v její obranné podobě jako jedinou možnost, jak uchránit svobodu jeho malé země (zjevně Československa) proti rozpínavosti nacistické Třetí říše, stejně jako mu předává formuli zázračného léku, aby mohlo být lidstvo spaseno. Tento prvek naděje bezpochyby odrážel potřebu českého národa těsně před Mnichovem a zároveň je ryze haasovský, neboť Haas se jej snažil vnést do většiny svých filmů. Hitlera a jeho nohsledy pak evokuje celá vizuální úprava filmu, která zároveň staví Galénův i Maršálův pohled na svět do kontrastu: viz samolibý a sobecký Otec (vynikající Smolík!) s doutníkem v luxusně vybaveném bytě a pohodlném houpacím křesle vs. jeho zakřiknutá žena štupující ponožky, hladké bílé oděvy zaměstnanců nemocnice nastoupených jako vojáci a korespondující s obřími bílými sochami v antickém stylu, dokonale vyžehlené oděvy Sigelia a Maršála vs. Galénův pomačkaný plášť, panelová okna i dveře v nemocnici působící jako mříže, veliké místnosti s vysokými stropy a lesklé hladké podlahy nemocnice i Maršálovy pracovny s množstvím černobílého kontrastu zvyšující pocit chladu a odosobněnosti vs. malá Galénova čekárna s prkennou podlahou, detail na Maršálovy lesklé holínky vs. Galénovy ošuntělé boty. Reinterpretace Čapkova díla vizuálními prostředky i pár vloženými slovy si všímá také Z. Tesaříková (Paralelní protagonisté aneb Jak Hugo Haas reinterpretoval Bílou nemoc (1937), Brno 2023), která poukazuje na konkrétní záběry, nájezdy kamerou, prostřihy, hudbu, rozdílná osvětlení hlavních postav atd. jako na prvky, jež byly podle ní voleny cíleně. Dokládá, že Haasův film není prost invence. Jakkoli pesimistické pak je vyznění Čapkovy předlohy, přesto i v ní je jistý idealismus a prvek naděje, když se maršál nakonec rozhodne pro mír, byť z jiného důvodu než ve filmu, a když se malá napadená země zuby nehty brání útoku a ostatní velmoci jí stojí po boku. Střet s krutou realitou v podobě Mnichovského diktátu Čapek přežil o necelé 3 měsíce, zemřel na Boží hod 1938 na zápal plic, udolán nenávistí vůči své osobě ze strany fašistického tisku i lidí, kteří se pod urážky ve svých dopisech neměli odvahu ani podepsat. Jeho bratr Josef prý po jeho skonu prohlásil: ,, Ten Karel měl vždycky štěstí, dokázal i včas umřít. Uvidíte, že já to odsedím v koncentráku i za něj.“ Měl pravdu. Jen o čtvrt roku později zaklepalo na dveře Olgy Scheinpflugové gestapo, aby zatklo Karla Čapka, k jejich zklamání ovšem mohli zatknout už jen jeho bratra, který následně zemřel v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu. Olga čelila opakovaným prohlídkám jejich bytu i domu, nátlaku profašistického Emanuela Moravce stejně jako výslechu na gestapu v Petchkově paláci. Zbytek života pak strávila ochranou manželova díla a odkazu. Hugo Haas prchl z republiky doslova minutu po dvanácté, po jejím obsazení Němci, poté, co byl pro svůj původ vyhozen z Národního divadla a byl mu zmražen účet v bance. Zažil přitom okamžiky strachu, kdy po něm opilý německý důstojník v kavárně střílel, nebo když se skrýval před zatčením celý den v kině a shlédl tam promítání stejného filmu 7x za sebou, i když v noci spával oblečený a prosil manželku, aby neplakala, až ho budou odvádět. Utíkal s 5Kčs v kapse (víc se nesmělo vyvézt), a to jen díky šťastné náhodě, kdy se jeho ženě podařilo získat povolení na gestapu a díky její pařížské tetě současně francouzské vízum. Francie i Anglie totiž postupně přestaly po Mnichovu vydávat víza nutná k záchraně, a republika se tak zejména pro židy stala smrtelnou pastí. Jeho otec ani bratr ho nedostali, táta zemřel v Terezíně, Pavla zabil Cyklon-B, k němuž ho hned po příjezdu do Osvětimi odsoudil doktor Mengele. Jakým zázrakem se jeho švagrové podařilo utajit vlastní židovský původ a zachránit Pavlovo i Hugovo dítě, ví jen Pánbůh. Po skončení války se Haas dalších 25 let bál vrátit domů kvůli stínům minulosti, aby ho nakonec deprese a astma, kterými začal trpět ode dne, kdy se dozvěděl o smrti svého bratra v plynové komoře, připravily o práci i o život. Vlastenec a milovník českého jazyka zůstal po zbytek života emigrantem. Novou okupaci vlasti v roce 1968 přežil jen o tři měsíce. Nacistická zrůdná ideologie i komunistický režim si tak vybraly svou daň i na doktoru Galénovi. Hugo Haas se v posledním roce života ještě dožil smrti tří ze svých nejlepších přátel, kteří všichni odešli během pouhých 7 měsíců (A. Sedláčkové, O. Scheinpflugové i Z. Štepánka). Nakonec k němu byl Bůh přece jen milostivý, protože si ho vzal dřív, než by musel nedlouho poté čelit i tragické smrti svého syna, kterou už by jistě neunesl. Na závěr své recenze předám slovo manželce autora hry, Olze Scheinpflugové (Byla jsem na světě, Pha 1988, str. 238-240):,, Když mu hrál Hugo Haas Galéna v Bílé nemoci, to už byli oba smrtelně vážní, věděli, co se valí na svět. Humor už byl věcí minulosti a ústa se styděla za každý vtip. V nepatetickém hrdinovi Čapkova dramatu odevzdal Haas veškerou kultivovanost svého herectví i vyspělost své osobnosti. V té době k nám docházel už ne mluvit o umění, ale sledovat s námi stísněně postup neodvratných událostí. Už tenkrát jsme se všichni scházeli s pocitem, že musíme užít posledních chvil, kdy jsme ještě pohromadě. Brzy nato se Hugovy oči zaleskly slzami na Čapkově náhlém pohřbu a stejně tak se zaleskly, když jsme se s ním loučili před jeho útěkem přes hranice, my zajatci a on štvanec. Jistě ho doprovázelo i Čapkovo předvídavé varování: ,, Utečte, Haasi, zachraňte se, už tu nemáte co dělat." Nebyl sám, měl mladou ženu, čekali dítě a v Brně byla ohrožena jeho rodina; věděla jsem, jak nesmírně Hugo miluje svého bratra Pavla, něžného člověka a muzikanta, příliš jemného, než aby si dovedl nějak rozhodně poradit s osudem, smrt už obkličovala židy i v zemích ještě neobsazených Hitlerem, bylo přec jasné, že už nebude zadržena na svém postupu. Po Mnichově začala i u nás předběžná společenská opatření vůči neárijcům, jako by nebylo dost času pořídit si špatné svědomí, až bude Československo vydáno celé nacistickým sadistům. A po vpádu Němců Hugo Haas, miláček obecenstva, byl vypovězen z Národního divadla. Stačil uložit novorozené dítě do kočárku a vydal mně klíče od svého bytu. Odjel se svou ženou do Francie, aby i tam za chvíli utíkal před invazí nacistických bot a tanků až dolů do Bordeaux a odtud do Ameriky, kde se probil od prvního slova v angličtině až k samostatné filmové produkci. Po jeho útěku jsme stáli nad kočárkem, kde v bílých krajkách ležel jeho modrooký Ivan, díval se na nás jako anděl, který ještě neví, že se narodil do pekla. Na několik měsíců napřed zaplacená bona postávala u okna zády k nám a přemáhala dojetí. ,, Tvůj táta a máma se dostali na druhou stranu," oznámili jsme té vrnící kráse malého človíčka. Měl sice zlaté vlásky, oči jako rozrazil a árijskou maminku, ale podle pana Hitlera, který k nám zatím přišel na trvalou návštěvu, už byl žid, neboť to tak stanovil pyšný norimberský zákon. Proti masové pohromě může pomoci obyčejně jen jednotlivec a tím byla v případě malého Ivánka statečná paní doktorka Soňa Haasová, Hugova švagrová, lékařka v Brně...Po celý protektorát utajovala původ malého Ivana a vychovávala ho vedle své překrásné dcerky Olgy jako vlastní dítě, chlapeček byl postižen dětskou cukrovkou, bylo štěstí, že se dostal do rukou lékařky. Pavel Haas zemřel v plynové komoře a Hugo se stal jménem v Hollywoodu. Mír přinesl doktorce Haasové potvrzení o Pavlově smrti a ztrátu Ivana, kterého si zamilovala. Přišli mě navštívit před svou cestou do Ameriky, chlapec jel za svými rodiči po víc než šestiletém odloučení. Upozornil mě, že nesmí jíst dorty, ale zato víc párků, a chtěl vidět divadlo, ve kterém kdysi hrával Hugo. Řekl Hugo a to mě dojalo. Musela jsem mu ukázat šatnu, kde se ten neznámý pán líčil, kluk se mne vyptával, hrál-li také prince. ,, Prince ne, ale krále," řekla jsem po krátkém zaváhání. ,, Ve které pohádce?" naléhal maličký zvědavě. ,, Ta ještě není pro tebe, jmenovala seBílá nemoc."

"Štát zavedie povinnú izoláciu malomocných, tábor. Každý chorý, na ktorom sa ukáže biela škvrna, bude dopravený do strážených táborov. A tam sa nechá pomaly zomrieť. Áno ale pod lekárskym dozorom." "Škoda, mohla to byť veľká vojna." Bohužiaľ,robiť miersa nenosí, ani vtedy, ani dnes. Nadčasový román, nadčasový film.

Neuvěřitelně nadčasové drama o válečném diktátu militantních zemí, jejich snaze pohltit malé sousedy, zfanatizovaném davu, zaprodanosti jedinců i velkých skupin ideové masírce vůdce, útlaku a bezskrupulóznímu použití a obětování bezcených mas obyčejných lidí, chudiny. Geniální Čapek velmi přesně předpověděl, co se stane za dva roky v Evropě a jeho scénář pasuje i po 90 letech na současné dění a konání Ruska. Výborně obsazené postavy v davu spodiny a chudiny, fanatických přívrženců, submisivních poskoků a personálu, arogantních šéfů a novinářů, nadutých průmyslníků a vládců. Postava autokratického maršála v podání Štěpánka, blazeovaného průmyslníka barona Kroga, arogantního neschopy MUDRa Sibeliuse, poskoka hlavního účetního Smolíka a idealistického humanisty, doktora Galéna Haase rámují celý příběh. Je děsivé, jak stále stejně funguje po staletí lidská společnost. Oportunismus, hloupost, vyčůranost a sebezničující fanatismus, to jsou stále platná témata. Mrazivá realita.

Nadčasová dramatická kniha Karla Čapka navazující tematicky na román Válka s Mloky zachází ve svém varování před možnou blížící se hrozbou nacismu ještě dál. Za což byl nakonec Karel Čapek oceněn pronásledováním a vysokým postavením v žebříčku nepřátel Třetí říše.. Bílou nemoc zasadil Čapek mimo známý svět, ale přesto je jeho odkazování víc než zřejmé. Proto, když na válkychtivou vládnoucí vrstvu uvalí bílou nemoc, si za jejíž vykoupení místní špičkový lékař Galén nepožaduje o nic víc než zastavení zbrojení a ukončením příprav válečného konfliktu.. Jak si cení nacističtí podporovatelé svůj vlastní život na úkor prospěchu adorované třetí říše.. Československé volání, že Adolf Hitler je za rohem a zdejší mají možnost se bránit nejen českou chytrostí. Současně boj přední herecké špičky (Zdeněk Štěpánek vládne) vůči blížícímu se zlu a iluzi, že Hitler zastavil hospodářskou krizi.. Ach ta marnost (a naneštěstí i zbytečnost) celé Bílé nemoci..75%

Úžasný snímek Huga Haase, který režíroval a hrál v něm hlavní roli dr. Galéna, lékaře chudých, jenž objevil lék na nemoc decimující obyvatelstvo. Začátek nastiňuje podobnou situaci, jaká byla ve 30. letech. Tedy společnost na prahu války, po níž touží, protože se cítí nadřazení. Nemoc si však nevybírá a důležitost dr. Galéna narůstá. Ten však i přes obrovské vnitřní dilema volí cestu tichého, ale pevného odporu, protože jako jediný drží v ruce skutečný lék. Haas je vynikající, ale bez protipólu v diktátorovi Zdeňka Štěpánka by to nebylo dokonalé.