April (2024)

Stejně jako v případě svého předchozího filmu, Kulumbegašvili opět nabízí útržkovitě vyprávěný příběh o ženě, která čelí nebezpečným mužům a abstraktním společenským řádům, avšak v Dubnu autorka protíná vertikálu přítomnosti horizontálou plynoucího času. Na rozdíl od Jany, protagonistky Začátku, která se snažila vymanit z nastalé situace, řeší Nina také své dětské trauma a rozpadlý vztah s Davidem, který jí přesto zůstává oporou. Mnohé z motivů a vzájemných vazeb se ani tentokrát uspokojivě nevysvětlí, více prostoru (a interpretačního potenciálu) se ale dočkala magická složka filmu. Strašidelně vyhlížející postava bez tváře, která Dubnem prochází, možná ztělesňuje dávná traumata, možná kosmickou věčnost a lhostejnost. Na jednu stranu je zřetelně spojená s tím, co postavy ztratily, na druhou stranu existuje nezávisle na nich. Rozdíl mezi prvním a posledním obrazem filmu dokumentuje proměnu Niny i Davida, ale oba enigmatické výjevy zároveň rámují útrpné dění jako pouhou epizodku ze života na Zemi.____________Interpretační mapa, v obrysech načrtnutá předchozím odstavcem, působí dost abstraktně a přirozeně vyvolává nedůvěřivou otázku, co nám Duben vlastně říká. Jenže Dea Kulumbegašvili – soudě dle dvou dosavadních opusů – spoléhá více na rigorózní styl než příčinně souvislé vyprávění. Ne náhodou její tvorba zapadá mezi těžké váhy spirituálně stimulující kinematografie. Podobně jako její blíženec (a jeden z výkonných producentů Začátku) Carlos Reygadas autorka raději ukazuje, než vysvětluje, „loutkové“ herectví a odosobněné postavy upomínají k přístupu Roberta Bressona, respektive Bruna Dumonta, a stopové množství experimentální hudby by klidně mohlo zaznít v novém počinu od Jonathana Glazera. Přesto Kulumbegašvili přichází s vlastní poetikou, jež není jednoduše odvozená od stylu renomovaných klasiků. Může vám připadat nepochopitelná, strohá a odtažitá – ale věnujte jí svou energii a čas. Duben skýtá příležitost k setkání s velkým filmem. [podruhé viděno na festivalu Crossing Europe. kompletní report si můžete přečíst nawebu FaD]

Oproti předchozímu snímkuZačátekvelké zlepšení, ale koukat se na to moc nedá. Vzhledem k zaměření filmu mě zaujal nepřechýlený popis obsahu tady na csfd, kde je hlavní hrdinka popisována jako"zkušený porodník, o kterém se šíří zvěsti..." (LFS 2025)

Kdyby se vyhodily scény s tou podivnou bytostí a všechny ostatní se o cca 20 procent zkrátily, mohl to být dobrý film.

Velmi volné, nevzrušivé, repetitivní záběry lékařky a žen, kterým provádí potrat...V její zemi provokativní.(max.50%)

(KVIFF 2025) To by nebyly Karlovy Vary, kdyby se mi ani jednou neudělalo zle a nevolno. Loni se mi to povedlo u sračky s názvem Bez duše a letos právě při tomto filmu. Tento gruzínský film začne procházkou nějaký 90letý báby, která sotva stojí a hned potom dostaneme scénu s porodem. A vy, kteří si občas čtete moje recenze, tak víte, že ze srdce nenávidím porody a potraty. A tady byl ten porod opravdu skutečný. Uf, měl jsem co dělat. Jak ale scéna skončila, už byl zbytek filmu hodně v pohodě. Ten potrat byl natočen dobře a u císaře jsem se radši díval mimo plátno. Je to velice povedený film, který zaujme svým dějem a myšlenkou. Závěrečná scéna na koberečku, kde se dozvídáme, co se jedné z postav stalo, mě doslova zničila. Mě, až fascinuje, čeho jsou lidi schopní. Ten konec ve mně vyvolal opravdu smutné a depresivní emoce. Troufám si říct, že je to jeden z nejemotivnějších filmů, které jsem na letošním ročníku viděl!

8/10 Ta závěrečná scéna mě psychicky zničila! (Drahomíra - 8.7.2025)(25.07.2025)