96 Minutes (2025)

Naprosto triviální matematická úloha: "Když vyjede první vlak z bodu A, a po chvíli nato druhý vlak také bodu A, na jakou rychlost může první vlak zpomalit, aby nevybuchla bomba, co nejvíc lidí se mohlo bezpečně dostat z vlaku ven, a zároveň šlo z druhého přeskočit na první?" Ale do té doby se stanou věci! No, a potom taky. A já se nemůžu zbavit dojmu, že buďme rádi, jak u nás jezdí vlaky, protože o jednu teoretickou hrozbu míň! Proto jsme tak bezpečná země. U nás by všechno bouchlo kvůli zpoždění na nádraží a to byl poměrně nudnej film na sledování! Takže tady máme 96 Minutes a je to správně mixnutý akcí, napnutím a emocema. Protože tři roky zpátky se stala jedna událost. Jedna bomba, ze které se staly dvě bomby, komplikovanější průběh jejich detonace a nepříjemný následky. Takže když se o tři roky později pozůstalí vrací ze vzpomínkové akce, stane se něco n příjemného: ve vlaku je bomba. Jenže jak se ukáže, je to stejně komplikované jako před třemi lety. A stejně emotivní. A já byla prostě spokojená, protože celé ty dvě hodiny byly vážně fajn. Protože to není jenom o tom, jestli něco bouchne, ale vážně dobře tady fungují emoce právě kvůli tomu, co se stalo před třemi lety, kdy se vlastně poslední střípek dozvíte až úplně na konci filmu a diky tomu se záběr možná nebude zdát až tak nespravedlivý. (📌 Netflix 📌)(30.01.2026)

Solidní, jakkoli překvapivě neakční, tchajwanská variace na(Výbušnou/Nebezpečnou) rychlost, která staví na Sofiině volbě, o které se na úkor tempa sáhodlouze reflektuje skrze vinu, trest, svědomí, ztrátu a osobní zodpovědnost.(01.02.2026)