20/68 Schatzi (1968)

Zpočátku jsem nechápal, protože v obraze absolutně nebylo poznat, na co se to proboha dívám. Ale po minutě jsem to viděl v plné kvalitě a bylo mi to už naprosto jasné. Od té chvíle se pak obraz zase stával čím dál tím míň rozpoznatelným. Neměli bychom zapomínat na dějiny, neměli bychom zapomínat, co se kdysi stalo a přesně tohle se nám snaží Schatzi snaží říct. Na 2 minuty naprosto vystačující filmeček, k jehož úplné dokonalosti mi chybělo jen to, aby se nezřetelný obraz na konci na vteřinu nebo dvě úplně ztmavil, následně se opět objevil obraz v plné kvalitě a až pak teprve skončil film, protože pak by to bylo myšlenkově bohatější - ukazovalo by to, že když na onu část historie zapomeneme úplně, mohla by se opakovat. Pak by bylo Schatzi naprosto dokonalým a bezchybným dílem. Dokonalým je ale i tak a rozhodně je tím nejlepším, co kdy Kurt Kren natočil. Plný počet bez nějakého váhání.

Z preblikávajúcich nezreteľných škvŕn sa postupom času vyrojí až príliš zreteľný obrázok aby sa opäť začal znejasňovať. Optika pozerania naň je ale úplne iná než v úvode, keďže sa naň divák pozerá so znalosťou kontextu. Kren politický dáva tentoraz filmovým experimentom nahliadnuť do najtemnejšej stránky dejín Nemecka a zároveň akoby upozorňoval na odtienky uchopenia a vnímania minulých (historicky všeobecných i ľudsky konkrétnych) dejov kedy to, čo sa stalo, nech bolo akokoľvek hrozné je vo vedomí neskorších vykladačov vnímané v celej škále. Od absolútnej nevedomosti, cez vlastné pomýlené interpretácie, náhle prezretie či jasnozrivé pochopenie až po následné znejasňovanie a zámerné prehliadanie.